Pohádky z lesa · 6 min čtení

Jak se Matýsek ztratil v lese

Za devatero kopci a jedním malým potokem stála vesnice, ve které bydlel chlapec jménem Matýsek. Byl zvědavý jako veverka a rychlý jako podzimní vítr. Nejradši ze všeho chodil na kraj lesa, kde rostly maliny velké jako palec a kde se v trávě schovávaly šišky, ze kterých si stavěl malé lodičky.

Jednoho odpoledne mu maminka dala do ruky proutěný košík a řekla: "Nasbírej maliny, ale nechoď dál, než kam dohlédneš na naši střechu." Matýsek přikývl a vyběhl ven tak rychle, že za ním zavrzala vrátka.

Maliny byly sladké a bylo jich čím dál víc. Matýsek šel od keře ke keři, od keře ke keři, a vůbec si nevšiml, že les kolem něj potichu zhoustl. Když se konečně narovnal a otočil, střechu své chalupy nikde neviděl. Viděl jen stromy, stromy a zase stromy.

"To nevadí," řekl si nahlas, aby to znělo statečněji, "půjdu zpátky po svých stopách." Jenže mech je měkký a stopy v něm dlouho nevydrží. Po chvíli chůze Matýsek poznal, že jde místem, kde ještě nikdy nebyl. Mezi větvemi prosvítalo oranžové světlo. Slunce se chystalo ke spánku.

Matýskovi se do očí nahrnuly slzy. Posadil se na pařez, položil košík vedle sebe a tiše popotáhl. A tehdy se z kapradí ozvalo tichounké zašustění.

Z listí vykoukl ježek. Měl kulatý čenich a bodliny plné jehličí, jako by si na zádech nesl kus lesa. "Proč pláčeš?" zeptal se. "V lese se pláče špatně. Všechno to slyší sovy a pak to vyprávějí dál."

"Ztratil jsem se," přiznal Matýsek. "Nevím, kudy domů."

Ježek se zamyslel a poškrábal se o kořen. "Já znám cestu jen ke svému doupěti. Ale znám někoho, kdo vidí dál než já. Pojď."

Šli spolu kousek cesty, ježek vpředu, Matýsek za ním. U staré borovice se zastavili a ježek třikrát dupl. Nad nimi se ozvalo zahoukání a na větev slétla sova s očima jako dva měsíčky.

"Chlapec hledá cestu domů," řekl ježek.

Sova naklonila hlavu na stranu. "Z výšky vidím kouř z komínů," zahoukala. "Vesnice leží tam, kde potok teče pomaleji. Jenže já umím létat, a ty, chlapče, musíš jít. Ptej se vody. Voda vždycky ví, kudy se jde dolů."

Matýsek poděkoval a vydal se tím směrem, kam sova ukázala křídlem. Brzy uslyšel tichounké bublání. Mezi kameny se klikatil potůček, úzký jako mašle. Matýsek si klekl, opláchl si tvář a řekl: "Potůčku, dovedeš mě domů?"

Potok neodpověděl slovy, jen zabublal a spěchal dál. Matýsek šel podél něj. Voda cestou nabírala další pramínky a byla čím dál silnější, až se z ní stal veselý potok, který skákal přes kameny.

Mezitím se setmělo docela. Les zčernal a každý strom najednou vypadal jako někdo cizí. Matýsek se zastavil a znovu dostal strach. Tehdy se nad korunami rozsvítila první hvězda a za ní druhá a třetí, až jich bylo tolik, že mezi větvemi svítila stříbrná stezka.

Z houští vyšla srnka. Postavila se doprostřed pěšiny a dlouho se na Matýska dívala. Pak udělala tři kroky dopředu a ohlédla se, jako by říkala: pojď za mnou.

Matýsek šel. Srnka kráčela tiše, občas se zastavila a počkala. Vedla ho kolem vyvráceného stromu, přes mělký brod, mezi dvěma balvany, které vypadaly jako dvířka. A pak se les najednou rozestoupil.

Před Matýskem ležela louka. Na jejím konci svítilo okno a v okně stála lampa, kterou tam maminka postavila, aby bylo světlo vidět až do lesa.

Matýsek se otočil, aby srnce poděkoval, ale ta už byla zpátky mezi stromy. Jen se jednou mihl bílý ocásek, jako když někdo zamává na rozloučenou.

Doma bylo teplo a vonělo to chlebem. Maminka Matýska objala tak pevně, že mu upadl košík a všechny maliny se vysypaly na podlahu. Nikomu to nevadilo.

"Bál ses?" zeptala se, když ho ukládala do postele.

"Bál," řekl Matýsek popravdě. "Ale nebyl jsem sám. Pomohl mi ježek, sova, potok a srnka."

Maminka ho pohladila po vlasech. "Les není zlý," řekla. "Jenom je veliký. A když se v něm chováš tiše a zdvořile, vždycky se najde někdo, kdo ti ukáže cestu."

Matýsek si přitáhl deku až pod bradu. Za oknem šuměly stromy a bylo to šumění klidné, skoro jako ukolébavka. Ještě si stačil pomyslet, že zítra nechá na pařezu u lesa hrst malin pro ježka.

A pak už spal.