Pohádky o mašinkách · 7 min čtení

Vláček Modráček a bobří hráz

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho dopoledne přiběhla na nádraží paní přednostka ze sousední vesnice, celá udýchaná. „Modráčku, potřebujeme pomoc! V naší vesnici přestala téct voda z potůčku. Studna je prázdná, koryto pro slepičky je suché a paní kuchařka nemá s čím vařit polévku!"

Modráček se polekal. Voda je přece potřeba úplně pro všechno — pro lidi, pro zvířátka i na zalévání zahrádek. „Neboj se," zapískal Modráček statečně, „než zjistíme, co se s potůčkem stalo, přivezu vám vodu na pití!"

Zapískal na svého kamaráda Ládíčka, malého posunovacího vláčka, který byl mrštný a šikovný, a společně naložili na vozík několik velkých sudů. Semaforáček jim na rozloučenou zablikal zeleně, ať šťastně dojedou. Modráček se sudy plnými vody rozjel co nejrychleji do vesnice a všechny sudy tam vesničanům předal. Děti i dospělí si mohli konečně napít a paní kuchařka mohla uvařit voňavou polévku.

„Děkujeme, Modráčku," řekla paní přednostka, „ale sudy nám vodu nevystačí navždycky. Potřebujeme, aby nám potůček zase tekl jako dřív."

Modráček přikývl. „Pojedu se podívat, kde se voda ztrácí." Zamával vesničanům a vydal se podél kolejí, které vedly kousek od potůčka, přímo proti proudu, tam, odkud voda měla přitékat.

Jel a jel, kolem lesíka, kolem luk plných sedmikrásek, a čím dál jel, tím byl potůček tenčí a tenčí, až skoro úplně vysychal. Nakonec dorazil na mýtinu a tam uviděl, co se stalo. Někdo postavil přes celý potok velikou hráz z klacíků, větviček a bláta! Voda se za hrází hromadila do velkého rybníčku a dolů k vesnici jí teklo jen pár kapek.

„Kdo tohle postavil?" zavolal Modráček udiveně. Vtom se z vody vynořila hnědá kulatá hlavička s malýma ušima a dlouhými předními zuby. Byl to bobr! Bobři jsou šikovná zvířátka, která žijí ve vodě i na souši, mají hustou nepromokavou srst, plochý ocas jako pádlo a právě těmi silnými zuby dovedou přehryzat i tlustý kmen stromu. Ze dřeva si pak stavějí hráze a na nich svoje domečky, kterým se říká hrádky.

„To jsme my, bobří rodina," řekl bobr přátelsky a za ním vykoukli ještě dva menší bobříci. „Postavili jsme si tu hráz, abychom měli hluboký rybníček, kde je nám bezpečno a kde máme zásoby jídla na zimu."

„Rozumím, že hráz potřebujete," řekl Modráček zdvořile, „ale dole ve vesnici kvůli ní došla voda. Lidem i zvířátkům chybí voda na pití, na vaření i na zalévání zahrádek. Nešlo by hráz aspoň trošku snížit, aby voda mohla zase téct dolů?"

Bobří tatínek se zamyslel a podrbal se packou za uchem. „To jsme nevěděli, že dole na vás čeká celá vesnice. My jsme mysleli jen na svůj rybníček. Když to takhle vysvětluješ, samozřejmě pomůžeme. Nechceme, aby někdo měl kvůli nám žízeň."

Bobři se hned pustili do práce. Svými šikovnými zuby a packami odnosili z vrchu hráze pár větších klacíků a trochu bláta, takže hráz byla o kousek nižší. Rybníček zůstal bobrům pořád dost hluboký a bezpečný, ale přebytečná voda mohla přetékat přes sníženou hráz a téct dál korytem potůčku.

Modráček s radostí sledoval, jak voda za chviličku čile bublá přes kamínky a míří dolů z kopce. „Děkuji vám moc," zapískal vesele. „Vesničané budou moc rádi!"
„Kdykoliv budeš mít nějakou otázku, stav se zase," zamával mu bobří tatínek packou. „A díky, žes nám to přišel vysvětlit, místo abys naši hráz rovnou rozbořil."

Modráček se rozjel zpátky ke kolejím a celou cestu si prozpěvoval veselou písničku. Když dorazil do vesnice, potůček už příjemně zurčel korytem a ve studni začínala stoupat hladina vody.

„Modráčku, tys to dokázal!" volala paní přednostka radostně, když viděla, jak se koryto potůčku znovu plní. Modráček jim vyprávěl o bobří rodině a jejich hrázi a o tom, jak si spolu hezky popovídali a na všem se domluvili.

„Tos to moc pěkně zařídil," pochválila ho paní kuchařka a podala mu na oplátku sklenici studené vody přímo z potůčku. „Nikomu jsi neublížil a přitom jsi pomohl nám všem."

Vesničané Modráčkovi moc děkovali, mávali mu na rozloučenou a slibovali, že příště, až pojede kolem, se zastaví na kousek koláče. Modráček šťastně zapískal a vydal se na cestu zpátky domů, na svoje nádraží.

Cestou se ještě jednou ohlédl na potůček, který si vesele zurčel z kopce dolů, a usmál se. Věděl, že nejlepší řešení nebylo hráz zbořit, ale pěkně si o problému popovídat, a tak pomoci úplně všem — bobrům i vesničanům.

Modráček zajel na své místo do vozovny, nechal motor pomalu vychladnout, což si ověřil na svém teploměru, zavřel oči a s tichým funěním usnul. A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně, může teď spočinout i tvá hlavička na polštáři. Potůček dole ve vesnici tiše zurčí, bobři spí ve svém hrádku a všichni, kdo tě mají rádi, jsou blízko.
Dobrou noc.