Pohádky o mašinkách · 5 min čtení

Vláček Modráček a ztracená poštolka

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho slunečného rána si Modráček všiml, že na střeše nádražní budovy sedí něco malého a hnědavého, co tam nikdy předtím nebylo. Byl to ptáček, trochu větší než vrabec, s pruhovanými peříčky a ostrýma očima, které se nervózně rozhlížely na všechny strany.

„Dobrý den," zapískal Modráček vlídně. „Kdo jsi a jak ses dostal až sem na nádraží?"

„Jsem poštolka," odpověděl ptáček tenkým hláskem. „Včera jsem se honila za velkým hmyzem nad lesem a hnala jsem se za ním tak dlouho, že jsem úplně zapomněla, kudy jsem letěla. Když jsem se rozhlédla, byla jsem najednou nad vašimi kolejemi a nikde kolem žádný les. Teď nevím, jak se vrátit domů ke své skalce."

Modráček se zamyslel. Jeho kamarád Semaforáček stál kousek dál a tiše blikal zeleným světlem. „Semaforáčku," zapískal Modráček, „neviděl jsi, odkud mohla poštolka přiletět?"

Semaforáček zablikal žlutě, což u něj znamenalo přemýšlení. „Vlaky, co jezdí od lesa, mívají na oknech trochu smrkového jehličí a borůvčí. Jestli přiletěla za hmyzem, mohla by být právě odtamtud."

To dávalo smysl. Modráček zapískal na Ládíčka, malého posunovacího vláčka, šikovného a mrštného, a poštolka si sedla opatrně na jeho střechu, aby ji odvezli k lesu. Společně se vydali po kolejích, které vedly kolem luk a pak zahýbaly přímo k okraji lesa.

Čím blíž lesu byli, tím víc se poštolka vrtěla a rozhlížela. „Tamhle!" zapípala najednou vzrušeně, když uviděla vysokou skálu, co vykukovala mezi stromy. „To je moje skalka! Tam mám hnízdo v puklině!"

Modráček s Ládíčkem zastavili co nejblíž, kam až koleje vedly, a poštolka s radostným zapískáním vzlétla ze střechy. Zakroužila nad lesem, pak nad skalkou, a nakonec se snesla přímo do úzké pukliny ve skále, odkud na ně vykoukly dvě malé hlavičky mláďátek.

„Maminko!" ozvalo se z pukliny tence. Poštolka jim odpověděla spokojeným vrkotem a na chvíli zmizela v hnízdě, aby svá mláďata pohladila křídly.

Za chvíli se poštolka vrátila a přeletěla zpátky k Modráčkovi, aby mu poděkovala. „Děkuji ti, Modráčku, i tobě, Ládíčku. Bez vás bych svou skalku možná nikdy nenašla a má mláďátka by na mě čekala marně."

„Nejsi sám, kdo se občas ztratí," zapískal Modráček vesele. „I my vláčci bychom bez Semaforáčkova světla a bez pomoci kamarádů někdy nevěděli, kudy dál."

Poštolka ještě jednou zakroužila nad kolejemi na pozdrav a pak zamířila zpátky ke skalce, ke svému hnízdu a ke svým mláďátkům, kde patřila. Modráček s Ládíčkem se s úsměvem rozjeli zpátky k nádraží, provoněni jehličím a sluncem prosvítajícím mezi korunami stromů.

Když dorazili domů, slunce už se sklánělo k obzoru a Semaforáček jim na uvítanou zablikal zeleně. Modráček zajel na své místo do vozovny, nechal motor pomalu vychladnout, jak správně ukazoval jeho teploměr, zavřel oči a s tichým funěním usnul. Věděl, že i ten, kdo zabloudí nejdál, najde cestu domů, když má kolem sebe kamarády, kteří mu pomohou.

A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně, spočine teď i tvá hlavička na polštáři. Poštolka už spí ve své skalce vedle svých mláďátek, Semaforáček svítí zeleně a všichni, kdo tě mají rádi, jsou blízko.
Dobrou noc.