Pohádky o mašinkách · 7 min čtení

Vláček Modráček a pád mostu

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho deštivého odpoledne pršelo a pršelo, jako by se nebe snažilo vylít všechnu vodu najednou. Modráček stál na nádraží a díval se, jak si kapky bubnují na jeho střechu. „Doufám, že to brzy přestane," zapískal tiše sám pro sebe.

Vtom se k němu po kolejích přihnal Ládíček, malý posunovací vláček, celý udýchaný a s bliknutím předních světel. „Modráčku! Musíš hned jet! Starý kamenný most za lesem, přes který denně jezdí odpolední rychlík, je po tom dešti celý popraskaný! Viděl jsem to, když jsem se vracel z posunu na vedlejší koleji!"

Modráček strnul. Ten most byl na trati jediná cesta přes hlubokou rokli a odpolední rychlík po něm jezdil každý den přesně ve čtyři hodiny a vezl spoustu cestujících domů z práce i děti ze školy. „Kolik je teď hodin?" zapískal Modráček a podíval se na velké bílé hodiny na věži nádraží.

Semaforáček, který stál kousek opodál, zablikal červeně, jako by sám odpovídal na otázku. „Za chvíli bude čtyři," řekl starostlivě. „Rychlík už určitě vyjel ze sousední stanice!"

Modráček věděl, že není čas na rozmýšlení. „Musíme ho zastavit, než dojede k mostu!" zapískal a hned se rozjel tak rychle, jak jen to šlo, po vedlejší koleji, která vedla kratší cestou k mostu. Ládíček se rozjel za ním.

Déšť bubnoval na kolejnice a všude kolem bylo bláto, ale Modráček nezpomalil. Jeho kola klouzala na mokrých kolejích, ale on pevně svíral směr a hučel plnou parou. Konečně uviděl most — jeho kamenné oblouky byly plné dlouhých prasklin a jeden kámen se právě s žuchnutím skutálel dolů do rokle.

„Semaforáčku, rozsviť rychle červenou na všech návěstidlech před mostem!" zapískal Modráček do vysílačky, kterou měl na svém panelu s knoflíky. Semaforáček, i když stál daleko u nádraží, měl se svými vzdálenými bratříčky návěstidly spojení po drátech podél trati, a tak během chvilky zablikala všechna červeně, jedno za druhým, až k místu, kde se k mostu blížil rychlík.

Strojvedoucí rychlíku uviděl červené světlo z dálky a okamžitě začal brzdit. Vlak zasvištěl, zaskřípal a pomalu, ale jistě zastavil kousek před mostem, přesně na místě, kam ještě koleje bezpečně vedly.

„Co se děje?" vyklonil se z okýnka strojvedoucí, trochu udýchaně.
„Most je popraskaný po tom dešti!" zapískal Modráček. „Nemůžete přes něj přejet, je to nebezpečné!"

Cestující ve vagonech se k sobě tiskli u oken a dívali se ven, kam až uviděli. Jedna maminka s malým chlapečkem na klíně si oddechla a pohladila ho po vláscích. „Vidíš, zlatíčko, vláček nás ohlídal."

Strojvedoucí poděkoval Modráčkovi a hned zavolal na nádraží do sousední stanice, aby poslali dělníky s nářadím opravit most, než bude zase bezpečné po něm jezdit. Zatímco se čekalo na opraváře, Modráček s Ládíčkem zůstali u mostu na stráži, aby žádný jiný vlak nevyjel bez varování na popraskané kameny.

Trvalo to celé odpoledne, ale dělníci nakonec most podepřeli pevnými trámy a opravili praskliny maltou, takže byl zase bezpečný jako dřív. Teprve pak Modráček zapískal na znamení, že cesta je volná.

Rychlík pomalu a opatrně přejel přes opravený most a cestující mávali z oken na Modráčka a na Ládíčka, kteří stáli vedle kolejí a dívali se, jak vlak bezpečně přejíždí na druhou stranu.

„Děkujeme vám oběma!" volal strojvedoucí z okénka. „Kdybyste nás nezastavili, mohlo se stát něco moc zlého."

Modráček se zpod kapek deště usmál. „Jsem rád, že jsem tu mohl být přesně ve chvíli, kdy jsme vás potřebovali zastavit," zapískal skromně. „Ale bez Semaforáčka a jeho bratříčků návěstidel bychom to nestihli včas."

Semaforáček, který mezitím dorazil blíž k mostu, zablikal hrdě zeleně. „Každý jsme udělali kousek té práce," řekl. „Ládíček si mostu všiml jako první, Modráček dojel včas a já jsem rozsvítil varování. Takhle to spolu dokážeme."

Večer, když už déšť ustal a na obloze se mezi mraky objevilo pár hvězdiček, vrátili se Modráček a Ládíček zpátky na nádraží. Paní přednostka je už čekala s dekou a horkým čajem pro oba strojvedoucí a s pochvalou pro vláčky.

„Jste moji hrdinové," řekla a pohladila Modráčka po boku s kulatým panelem knoflíků. „Díky vám se všichni cestující dostali domů v pořádku."

Modráček zajel na své místo do vozovny, nechal motor pomalu vychladnout, jak správně ukazoval jeho teploměr, zavřel oči a s tichým funěním usnul. Věděl, že nejdůležitější nebylo být nejrychlejší, ale všimnout si nebezpečí včas a hned ho dát vědět ostatním.

A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně, spočine teď i tvá hlavička na polštáři. Most přes rokli už pevně stojí, rychlík spí ve svém depu a všichni, kdo tě mají rádi, jsou blízko.
Dobrou noc.