Pohádky o mašinkách · 9 min čtení

Vláček Modráček a cesta za ozubenými kolečky

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho rána si Modráček všiml, že hodiny na věži jdou nějak pomalu. Velká ručička se sotva loudala, malá se vlekla jako šnek a poledne přišlo o celou hodinu později. Přijel starý pan hodinář s kufříkem plným šroubováků, vylezl po žebříku až k ciferníku a dlouho uvnitř věže něco poťukával a poslouchal.
„Je to jasné," řekl, když slezl dolů a otřel si ruce do kapesníku. „Ozubená kolečka uvnitř jsou ojetá a mají ohlazené zoubky. Potřebují do opravny, jinak se hodiny brzy úplně zastaví."
Vyndal z věže malou dřevěnou krabičku, ve které cinkala kolečka různých velikostí, a podal ji strojvedoucímu.

„Modráčku," řekl strojvedoucí a položil krabičku opatrně na jeho plošinku, „musíš s touhle krabičkou zajet do města, do staré opravny u nádraží U Kola. Cesta tam vede přes několik výhybek a jedno delší klikaté údolí. Nikdy jsi tam ale nejel, tak dávej dobrý pozor na cedule."
„Zvládnu to," zapískal Modráček rozhodně a opatrně si krabičku zajistil popruhem, aby mu kolečka cestou nevypadala.

Vyjel z nádraží vesele, s krabičkou pěkně upevněnou na plošince. Koleje ale záhy začaly odbočovat jedna za druhou, víc, než čekal. U první odbočky stála cedule napůl zarostlá břečťanem a Modráček si nebyl jistý, jestli píše U Kola, nebo něco úplně jiného. Vybral si tedy nalevo a jel dál.

Za chvíli dojel na malou přestupní stanici, kde si na vedlejší koleji odpočíval rezavý nákladní vláček jménem Pepík.
„Promiň," zahoukal na něj Modráček, „jedu do opravny U Kola, nevíš, kudy?"
„U Kola? To je přece támhle doprava, hned za mostem," odpověděl Pepík ospale a mávl komínem kamsi na druhou stranu.
Modráček mu poděkoval a vydal se tím směrem. Jenže koleje za mostem po chvíli zabočily do staré slepé koleje plné kopřiv a skončily u hromady pražců. Dál to nešlo.

Modráček se zastavil a chviličku byl sám na sebe trošku zlobivý. Ale pak si vzpomněl, co mu říkal strojvedoucí, než vyjel: „Když se spleteš, to se stává i těm nejlepším. Hlavně se nenech odradit a zkus to znovu." Tak Modráček s krabičkou koleček opatrně vycouval zpátky a vrátil se na přestupní stanici.

Tentokrát si u koleje všiml malé výpravčí v červené čepici, která zrovna mávala praporkem rychlíku na odjezd.
„Promiňte," řekl jí Modráček zdvořile, „hledám opravnu U Kola a dvakrát jsem už zabloudil."
Výpravčí se usmála. „To se stává každému, kdo jede poprvé. Pojď, ukážu ti to na mapě." Rozložila mu na plošince starou plátěnou mapu s klikatými čarami a prstem mu ukázala cestu. „Tady za mostem musíš jet rovně, ne doprava. Pak přijde dlouhé klikaté údolí se třemi výhybkami. U první drž se vlevo, u druhé vpravo a u třetí zase vlevo. Teprve pak uvidíš komín opravny."

Modráček jí poděkoval a znovu vyrazil, tentokrát pomaleji a mnohem pozorněji. U mostu jel tentokrát rovně. Klikaté údolí bylo přesně takové, jak výpravčí popsala — plné zatáček, mlhy a ozvěny jeho vlastního hvizdu. U první výhybky se držel vlevo, u druhé vpravo, u třetí znovu vlevo, a pokaždé si to pro jistotu v duchu zopakoval, aby se nespletl. Krabička s kolečky mu na plošince tiše cinkala v rytmu kol a Modráček si uvědomil, že se najednou vůbec nebojí — hlavně proto, že věděl, kam přesně má jet, a nemusel hádat.

Za poslední zatáčkou se údolí otevřelo a před ním se objevilo malé nádraží s vysokým komínem, ze kterého stoupal tenký proužek kouře. Na vratech stálo vybledlým písmem OPRAVNA U KOLA. Modráček si oddechl a zapískal radostí tak hlasitě, že se k němu ze dveří okamžitě vyklonil starý mistr v montérkách a s brýlemi na čele.
„To budou ta kolečka z věžních hodin," řekl mistr, když nahlédl do krabičky. „Výborně, žes je přivezl v celku. Pojď dál, dáme jim nové zoubky."

Modráček počkal na nádvoří opravny celé odpoledne. Poslouchal, jak uvnitř cinkají kladívka a vrní obráběcí stroje, a díval se, jak slunce putuje po obloze o kousek dál, než bylo zvykem u něj doma. Trpělivě čekal, i když se mu chtělo už dávno být zpátky, protože věděl, že spěchat by teď nikomu nepomohlo.

Když se konečně otevřely dveře, mistr mu podal krabičku zpátky, mnohem těžší než předtím. Uvnitř se leskla kolečka s úplně novými, ostrými zoubky.
„Jeď opatrně a drž se cesty, kterou jsi přijel," poradil mu mistr na rozloučenou. „Cesta zpátky bývá vždycky snazší, než ta první tam."

A měl pravdu. Cestou zpátky už Modráček žádnou výhybku nespletl. U třetí držel vpravo, u druhé vlevo, u první vpravo, přes most rovně a na přestupní stanici ho výpravčí v červené čepici pozdravila mávnutím praporku, jako by ho vítala jako starého známého.

Na domovské nádraží dorazil Modráček dlouho po setmění, ale strojvedoucí i pan hodinář na něj ještě čekali na nástupišti. Hodinář hned vylezl s krabičkou po žebříku k ciferníku a za chvíli bylo slyšet tiché cvaknutí, jak nová kolečka zabrala do sebe. Velká i malá ručička se rozeběhly hezky svižně a přesně kolem dokola po ciferníku.

„Zvládl jsi to, i když to nebylo snadné," pochválil ho strojvedoucí a poplácal ho po komíně. „Dvakrát jsi zabloudil a pokaždé jsi to zkusil znovu, místo aby ses otočil a vzdal se."
„Nejdůležitější bylo nevzdat to hned po první špatné odbočce," řekl Modráček unaveně, ale spokojeně. „A zeptat se, když si člověk neví rady."

Zajel na své místo do vozovny, nechal motor pomalu vychladnout, jak správně ukazoval jeho teploměr, a na panelu si rozsvítil to malé modré světýlko, které znamená, že je všechno v pořádku.

A tak, stejně jako se tenkrát jedna zaseklá výhybka hluboko v lese dočkala trpělivé ruky s olejem, než s cvaknutím povolila a pustila vlaky zase domů, dopadla i Modráčkova klikatá cesta do opravny dobře díky trpělivosti, vytrvalosti a jedné dobré mapě — a nakonec dovedla domů nejen jeho, ale hlavně úplně nová ozubená kolečka. A stejně tak, jako usnul Modráček s tichým funěním ve své teplé vozovně, může teď spočinout i tvá hlavička na polštáři. Hodiny na věži tiše odtikávají, nová kolečka se hezky protáčejí a všichni, kdo tě mají rádi, jsou blízko.
Dobrou noc.