Pohádky o mašinkách · 7 min čtení

Vláček Modráček a rychlá pomoc pro Čiperku

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na svém boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho slunečného odpoledne se Modráček vydal na trať směrem k sousednímu městečku, kam jezdíval jen jednou za čas, protože kolej vedla přes vysoký kopec a dlouhý most přes řeku. Cestou si prozpěvoval své oblíbené „pšš-pšš, cink-cink" a díval se, jak se pod ním míhají louky plné kopretin.

Za kopcem ale najednou uviděl na koleji stát nehybnou mašinku. Byla malá, žlutá, a z komínku jí nestoupal žádný dým. Modráček přibrzdil a zastavil hned vedle ní.
„Co se ti stalo?" zapískal starostlivě.
„Ále," povzdechla si žlutá mašinka a jmenovala se Čiperka, „jela jsem vézt bedýnky s jablky na trh, a najednou mi něco uvnitř prasklo. Asi mi píchlo v kole, nebo se mi něco zadřelo v motoru. Nemůžu se ani hnout, natož zapískat o pomoc pořádně nahlas."

Modráček se podíval na svůj přístrojový panel. Teploměr hlásil, že Čiperčin motor je studený jako kamení, a to nebylo vůbec dobré znamení. Věděl, že takovou poruchu sám opravit neumí – na to potřeboval dílnu, nářadí a šikovné ruce strojvedoucích.
„Vydrž tu, Čiperko," řekl Modráček. „Dojedu co nejrychleji pro pomoc!"
„Ale co bedýnky s jablky?" zeptala se Čiperka ustaraně. „Jestli tu budu stát dlouho, jablka se mi na slunci unaví a zvadnou."
„Pojedu tak rychle, jak jen to půjde," slíbil Modráček a jeho modré boky se rozzářily odhodláním.

A tak se rozjel. Nejdřív dolů z kopce, kde nechal kolečka točit se rychleji než kdy dřív, až mu vítr hvízdal kolem komínku. Pak přes dlouhý most, kde se pod ním leskla řeka, ale Modráček se tentokrát ani na chviličku nezadíval dolů, aby se nerozptyloval. Teď myslel jen na jedno: dojet co nejrychleji do vesnice a přivézt pomoc.

Na nádraží právě odbíjely hodiny na věži druhou odpoledne, když Modráček s rachotem přifrčel na první kolej a prudce zabrzdil.
„Rychle, rychle!" zapískal, až se Semaforáček vedle vyděšeně rozblikal. „Čiperka stojí za kopcem s pokaženým motorem a má plný vagónek jablek!"
Semaforáček hned přepnul na zelenou, aby uvolnil cestu, a strojvedoucí vyběhl z výpravní budovy i s opravářem panem Kolečkem, který měl v kapse montérek vždycky plno šroubováků a klíčů.
„Ládíčku," zavolal Modráček na malého posunovacího vláčka, „pojeď taky, budeme potřebovat ještě jednu sílu na odtažení vagónku!"

Pan Kolečko naskočil k Ládíčkovi, nabrali plnou pracovní bednu s nářadím a všichni společně vyrazili zpátky za kopec – Modráček vepředu, aby ukazoval cestu, Ládíček s panem Kolečkem těsně za ním.

Čiperka mezitím trpělivě čekala na koleji a počítala si mráčky na obloze, aby jí čekání tolik nevadilo. Když konečně uslyšela v dálce povědomé houkání, motor se jí rozbušil radostí. „Modráček se vrátil!"

Pan Kolečko hbitě slezl dolů, otevřel si poklopy na boku Čiperčina motoru a za chviličku našel příčinu: mezi ozubenými kolečky se zasekl kamínek, který Čiperka cestou nešťastnou náhodou přejela. Pár šikovných pohybů klíčem, trochu oleje na zaskřípaná kolečka, a Čiperčin motor se znovu rozehřál a zabublal spokojeně.
„Teď to zkus," řekl pan Kolečko a poplácal ji po boku.
Čiperka zkusmo popojela o kousek vpřed. Kolečka se točila hladce jako nikdy předtím. „Funguje to! Já jsem zase v pořádku!" zapískala šťastně.

Ládíček jí ještě pomohl rozjet těžký vagónek s jablky, a pak už se celá veselá kolona – Modráček, Čiperka, Ládíček a pan Kolečko – vydala zpátky k nádraží. Jablka na slunci sice trochu zčervenala, ale vůbec jim to neublížilo, naopak voněla ještě sladčeji než předtím.

Na nádraží je uvítal Semaforáček zelenou a hodiny na věži ukazovaly, že se stihli vrátit ještě před večerem. Strojvedoucí pochválil Modráčka, že dojel tak rychle, jak jen mohl, a pan Kolečko si spokojeně utřel ruce do hadříku.
„Kdybys nedojel tak rychle pro pomoc," řekla Čiperka Modráčkovi, „moje jablka by se ve slunci úplně unavila. Děkuju ti."
„To nestojí za řeč," zapískal Modráček skromně a na panelu se mu rozsvítilo malé modré světýlko, které znamenalo, že je všechno v pořádku. „Kamarádům se přece pomáhá, jak nejrychleji to jde."

Čiperka zaparkovala vedle vozovny, aby si přes noc odpočinula, než ráno rozveze jablka na trh, a Modráček zajel na své místo. Nechal motor pomalu vychladnout, jak správně ukazoval jeho teploměr, zavřel oči a s tichým funěním usnul, spokojený, že se mu podařilo pomoci tak rychle.

A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně, může teď spočinout i tvá hlavička na polštáři. Čiperka už zase funí pravidelně a klidně, Ládíček odpočívá na vedlejší koleji a všichni, kdo pomáhají, když je potřeba, mají teď čisté svědomí a klidný spánek.
Dobrou noc.