Pohádky o mašinkách · 7 min čtení

Vláček Modráček a stydlivá Růžovka

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho mlžného rána vyjel Modráček na pravidelnou trať kolem louky, kde se koleje stáčely k malé odbočce vedoucí k opuštěné výtopně. A tam, na vedlejší koleji, uviděl něco, co tu ještě nikdy nestálo – úplně nový vláček, celý růžový jako poupě na jaře, s lesklými koly a stužkou místo komínku.

„Dobrý den," zapískal Modráček vesele a přibrzdil vedle něj. „Kdo jsi? Takhle krásnou růžovou barvu jsem tu ještě neviděl!"

Růžový vláček sebou polekaně trhl a o kousek couvl po koleji. „J-já… já jsem Růžovka," zašeptala tiše. „Přijela jsem sem teprve včera večer, úplně z jiné trati, a… a nikoho tu neznám. Trochu se bojím."

„Čeho se bojíš?" zeptal se Modráček mírně.

„Že budu jiná," řekla Růžovka a sklopila svá světýlka. „Vy tady na nádraží se asi všichni dávno znáte, máte svoje zvyky, svoje koleje, svoje kamarády. A já jsem jen nová a růžová a nikdo neví, jestli se sem vůbec hodím."

Modráček se na chvíli zamyslel a pak se usmál svým předním světlem. „Víš, i já jsem si kdysi myslel, že je důležité, aby byl vláček správně modrý jako obloha. Ale pak jsem poznal žlutou Čiperku, zeleného Ládíčka a spoustu dalších kamarádů nejrůznějších barev. Ukázalo se, že na barvě vůbec nezáleží – záleží na tom, jaké má kdo srdce."

Růžovka trochu nedůvěřivě vykoukla zpod svých stužek. „Opravdu by mě na nádraží mezi sebe přijali?"

„Pojď se podívat," řekl Modráček povzbudivě. „Nemusíš hned jet až do depa, stačí, když popojedeš kousek za mnou. Já ti ukážu cestu, a kdyby ses necítila dobře, můžeš se kdykoli vrátit sem na odbočku."

Růžovka zaváhala, kolečka se jí lehce roztřásla, ale pak si vzpomněla, jak osaměle jí bylo celou noc na opuštěné koleji, a pomalu, váhavě se rozjela za Modráčkem.

Cestou míjeli Semaforáčka, který se zprvu podivil nad novou barvou, ale hned se rozzářil zeleně na pozdrav. Růžovka se při tom schovala za Modráčkův komínek. „Nemusíš se bát," zapískal Modráček tiše, „Semaforáček svítí zeleně úplně na každého, kdo si zaslouží bezpečnou cestu."

Když dorazili blíž k nádraží, Ládíček, malý posunovací vláček, k nim přijel na uvítanou tak rychle, že nadzvedl obláček prachu. „Páni, to jsou ale krásné barvy!" zapískal nadšeně. Růžovka sebou znovu trhla a schovala se ještě víc za Modráčka.

„Ládíčku," řekl Modráček klidně, „Růžovka je tu nová a trochu se bojí. Pojď pomalu a představ se jí sám, ať vidí, že se nemá čeho obávat."

Ládíček se zastavil, ztišil svůj supot a řekl mnohem jemněji: „Promiň, že jsem tak rychlý. Jmenuji se Ládíček a mám na starosti posunování vagónků. Vítej u nás!"

Růžovka vykoukla zpod stužek. „Děkuju," hlesla tiše, ale koutkem svého předního světla se nesměle usmála.

U vjezdu na nádraží čekala i Čiperka s vagónkem jablek. Všichni se zvědavě dívali na novou růžovou mašinku, ale nikdo se jí neposmíval – naopak, Čiperka hned zavolala: „To je ale krásná barva, jako třešňové květy! Pojď, ukážu ti, kde stojí nejlepší koleje s výhledem na západ slunce."

Růžovka se zprvu styděla odpovědět, ale pak si všimla, že i ostatní mašinky mají každá jinou barvu, a přesto tu všichni patřili k sobě. Kolečka se jí přestala třást a na tváři se jí objevil malý úsměv.

„Možná," řekla potichu, „možná by mi tu mohlo být dobře."

„Určitě bude," zapískal Modráček. „Pojď, zavedeme tě do depa, kde máme místo i pro tebe."

A tak se celá veselá skupinka – Modráček, Ládíček, Čiperka a nesměle, ale už s trochu vztyčenou hlavičkou i Růžovka – vydala k depu. Tam jí ukázali volnou kolej hned vedle Modráčkovy, s pěkným výhledem na nádražní zahrádku plnou kopretin.

Když se Růžovka poprvé zastavila na svém novém místě, rozhlédla se kolem a poprvé od svého příjezdu se jí motor rozehřál příjemným, teplým pocitem, který neznal strach, ale klid. „Děkuju vám všem," zapískala už mnohem odvážněji. „Už se nebojím. Jsem ráda, že jsem tady."

„Vítej mezi nás," řekl Modráček a jeho modré boky se rozzářily radostí. „Teď už jsi jedna z nás."

Večer, když slunce zapadalo za kopcem a hodiny na věži odbíjely osmou, stály všechny mašinky vedle sebe v depu – modrá, žlutá, zelená i nová růžová – a každá měla svoje místo, svoje světýlko a svého kamaráda nablízku.

A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně, může teď spočinout i tvá hlavička na polštáři. Růžovka už klidně oddechuje na svém novém místě vedle nových kamarádů, Ládíček i Čiperka spí nedaleko a Semaforáček tiše svítí zeleně na dobrou noc.
Dobrou noc.