Pohádky o mašinkách · 9 min čtení

Vláček Modráček a vysoký náklad v tunelu

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho podzimního rána přijel na nádraží nákladní vagón plný velkých dřevěných beden. „Modráčku,' řekl strojvedoucí, „dnes povezeš do městečka za horou nábytek pro novou školku. Je toho hodně, tak bedny naskládáme pěkně navrch, ať se nám všechny vejdou na jeden vagón.'

Modráček se zájmem sledoval, jak dělníci stohují bedny jednu na druhou, výš a výš, až vagón vypadal jako malá věž na kolečkách. „Nebude to moc vysoké?' zapískal nejistě. „Vždyť za tou horou musím projet tunelem.'
„Bude to v pořádku,' řekl strojvedoucí a poplácal poslední bednu. „Trochu se to nahoře kymácí, ale projedeš. Hlavně jeď pomalu a opatrně.'

Modráček se tedy vydal na cestu. Minul Semaforáčka, který mu zamrkal na pozdrav, a kousek dál potkal Ládíčka, jak posunuje prázdné vagónky na vedlejší koleji. „Kam máš namířeno s tou věží na kolečkách?' zasmál se Ládíček a podíval se na vysoko naskládané bedny.
„Vezu nábytek do školky za horou,' odpověděl Modráček. „Musím projet tunelem, ale trochu se mi ten náklad nelíbí. Je fakt vysoký.'
„Chceš, abych jel s tebou?' zeptal se Ládíček.
„Ne, ne, to zvládnu,' řekl Modráček sebejistě. „Vždyť už jsem tunelem jel mockrát. Jenom ať už tam jsem a mám to za sebou.'

A tak se Modráček rozjel k hoře sám, trochu rychleji, než měl, protože se chtěl co nejdřív zbavit nepříjemného pocitu, že se mu bedny na zádech kymácejí. Zapískal na pozdrav tunelu, rozsvítil světla a vjel dovnitř.
Jenže sotva ujel pár metrů tmavou chodbou, ozvalo se nahoře zapraštění a pak hlasité „Žuch!' Vagón se zasekl. Nejvyšší bedna narazila do stropu tunelu a zaklínila se tam i s celým vagónem. Modráček zabrzdil, jak nejrychleji dovedl, ale bylo pozdě – kola se mu protáčela na místě a dál ani kousek nepojel.

„Ouvej,' zapískal Modráček polekaně do tmy. Jeho přední světla ozařovala jen vlhké kamenné stěny tunelu a zaklíněnou bednu nad sebou. Zkusil zacouvat, ale vagón se jen ještě víc zapříčil a zaskřípal o strop. Byl v pasti.
Modráček se zhluboka nadechl páry a zapískal ze všech sil, tak hlasitě, jak jen uměl, aby ho bylo slyšet až ven z tunelu. „Húúúú! Pomoc! Zasekl jsem se!'

Venku na kolejích uslyšel vzdálené pískání Ládíček, který právě dojížděl s prázdnými vagónky k výhybce. „To je přece Modráček,' řekl si a hned se rozjel k tunelu. Když dorazil ke vchodu, uviděl, jak z tmavého otvoru trčí konec vagónu a slyšel uvnitř tiché, ustarané funění.
„Modráčku, jsi v pořádku?' zavolal Ládíček do tunelu.
„Jsem zaseklý,' ozvalo se zevnitř. „Bedna narazila do stropu a vagón se vzpříčil. Nemůžu ani dopředu, ani dozadu.'

Ládíček se zamyslel. Sám by tak vysoký náklad neodtáhl a do tunelu za vagónem se nevešel. „Počkej tu, hned se vrátím!' zapískal a rozjel se zpátky k nádraží, jak nejrychleji mohl.
Na vedlejší koleji našel Růžovku, jak si spokojeně pohrkávala u vozovny. „Růžovko! Modráček je zaseklý v tunelu pod horou! Má na vagónu moc vysoké bedny a nemůže ani dopředu, ani dozadu!'
Růžovka sebou polekaně trhla, ale hned se vzpamatovala. „Musíme mu pomoct. Co máme dělat?'
„Potřebujeme sundat tu nejvyšší bednu, ale do tunelu vedle vagónu se nikdo nevejde,' řekl Ládíček. „Napadlo mě ale, že bychom mohli zatáhnout za vagón zezadu dlouhým lanem a trochu ho naklonit na stranu, ať se bedna uvolní ze stropu.'
„To zkusíme,' řekla Růžovka odhodlaně. Popadli tedy od výpravčího dlouhé tažné lano a kladku a rozjeli se k tunelu.

U vchodu do tunelu Ládíček zavolal dovnitř: „Modráčku, hodíme ti lano! Umíš ho zachytit za hák na zádi vagónu?'
„Zkusím to,' ozvalo se zevnitř. Po chvíli šmátrání ve tmě Modráček zahoukal: „Mám ho!'
Ládíček a Růžovka se opřeli do lana z opačné strany, zapřeli kolečka o pražce a táhli, jak nejsilněji uměli. Lano se napnulo, vagón se v tunelu nepatrně naklonil na stranu – a nejvyšší bedna, která se zasekla o strop, se se skřípěním uvolnila a sesunula se šikmo na ostatní bedny.
„Teď, Modráčku, zkus pomalu popojet dozadu!' zavolala Růžovka.
Modráček opatrně, kousek po kousku, zacouval. Tentokrát už vagón prošel pod stropem bez zaseknutí a za chvíli se modrý komínek vynořil ze tmy tunelu ven, na denní světlo.

„Jéééé, to jsem rád, že vás vidím!' zapískal Modráček a celý se roztřásl úlevou. „Myslel jsem, že tam zůstanu navždycky.'
„Na to bychom tě přece nenechali,' řekl Ládíček a přátelsky do něj šťouchl nárazníkem.
Růžovka se podívala na nakřivo sesunuté bedny. „Musíme je přeskládat, ať to zkusíš znovu, ale tentokrát níž.'

Všichni tři se pustili do práce. Dělníci ze školky, kteří přiběhli na houkání, pomohli bedny sundat a naskládat je tentokrát na dva vagóny místo jednoho, aby věž nebyla tak vysoká. Ládíček přitáhl druhý prázdný vagónek a Růžovka pomohla bedny rozdělit tak, aby byly na obou stranách stejně těžké.
Když byly bedny přeskládané, Modráček se zadíval na nový, mnohem nižší náklad. „Teď už se do tunelu určitě vejdu,' řekl s úsměvem.
„A tentokrát nepojedeš sám,' dodala Růžovka. „Pojedeme s tebou, kousek před tebou a kousek za tebou, ať víš, že na to nejsi sám.'

A tak se vydali na cestu znovu, tentokrát ve třech. Modráček zapískal před tunelem, rozsvítil světla a pomalu, jistě vjel dovnitř s Ládíčkem vepředu a Růžovkou vzadu. Tentokrát bedny pod stropem prošly s velkou rezervou a za chvíli všichni tři vyjeli na druhé straně hory do zeleného údolí.
Nábytek i bedny doputovaly do školky v pořádku a děti si hned začaly stěhovat nové stolečky a židličky do třídy.

Cestou zpátky si Modráček povídal s Ládíčkem a Růžovkou o tom, jak se příště bude ptát, jestli je náklad opravdu bezpečný, než vyjede, a jak je dobré mít kamarády, na které se může spolehnout, když se něco nepovede.
Když se večer vrátili na nádraží, hodiny na věži právě odbíjely. Modráček zajel na své místo vedle Ládíčka a Růžovky, nechal motor pomalu vychladnout a s tichým, spokojeným funěním zavřel oči.
A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně vedle svých věrných kamarádů, může teď spočinout i tvá hlavička na polštáři. Ládíček i Růžovka spí nedaleko a Semaforáček tiše svítí zeleně na dobrou noc.
Dobrou noc.