Pohádky o mašinkách · 10 min čtení

Vláček Modráček a rozbitá vysílačka

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Nedávno dostal Modráček od strojvedoucího nový dárek – malou vysílačku, kterou měl připevněnou hned vedle svého panelu. Vysílačka vrněla tichým praskáním a díky ní si mohl Modráček povídat s výpravčím na nádraží, i když byl daleko za kopcem nebo v lese. Stačilo zmáčknout knoflík, zapípat Modráček volá nádraží a hned uslyšel odpověď. Modráček byl na svou vysílačku moc pyšný a nosil ji všude s sebou.

Jednoho mlhavého rána dostal Modráček úkol odvézt bedny se semínky pro zahradníky až na druhý konec lesa, tam, kam jezdil jen zřídka a kde se trať klikatila mezi vysokými smrky. Kdyby se něco dělo, ozvi se po vysílačce, připomněl mu výpravčí, než Modráček vyrazil.
Spolehněte se! zapískal Modráček vesele a vydal se na cestu.

Jenže sotva zajel hlouběji do lesa, mlha kolem zhoustla a najednou se ozvalo podivné prask! Vysílačka na jeho boku zablikala, zapípala a pak úplně zmlkla. Modráček zkusil zmáčknout knoflík znovu a znovu, ale ozývalo se jen tiché syčení, žádný hlas, žádné pípnutí.
To je zlé, zafuněl si pro sebe Modráček a trochu zpomalil. Co když se něco stane a já se nebudu moct nikomu ozvat?

Jel tedy dál opatrně, s očima na výhledu, protože trať v mlze pořádně neviděl ani kousek dopředu. Najednou se před ním vynořila velká spadlá větev, která ležela napříč kolejemi. Modráček včas zabrzdil, jen tak tak se jí nedotkl předními nárazníky.
Musím někomu dát vědět, pomyslel si a sáhl po vysílačce. Zmáčkl knoflík – nic. Zkusil to ještě jednou, pak potřetí. Vysílačka jen tiše praskala a žádný hlas se neozýval.

Modráček se rozhlédl kolem sebe. Les byl tichý, jen mlha se pomalu převalovala mezi stromy. Sám by tu větev neodklidil, a bez vysílačky nemohl dát vědět na nádraží, že potřebuje pomoc.
Co teď? povzdechl si. Pak si ale vzpomněl, že kousek zpátky, na kraji lesa, stojí malá hlídková budka se starým semaforem, kterému tu všichni říkali Lesníček. Lesníček nebyl tak chytrý jako Semaforáček na nádraží, ale uměl aspoň blikat červeně a zeleně, když viděl, že se něco děje.

Modráček tedy opatrně zacouval kousek zpátky, až k Lesníčkovi. Lesníčku, potřebuju pomoc! Má vysílačka je rozbitá a na trati leží velká větev. Umíš nějak dát vědět na nádraží?
Lesníček zablikal pomalu červeně, jako by přemýšlel, a pak odpověděl vrzavým hláskem, který měl jen tak tak slyšitelný: Sám dál nedosáhnu, ale kousek odtud bydlí Ládíček, posunovací vláček. Možná by tě uslyšel, kdybys zapískal co nejhlasitěji.

Modráček se zhluboka nadechl páry a zapískal ze všech sil, tak dlouho a hlasitě, jak jen uměl, až se mu z komínku kouřilo víc než obvykle. Húúúú! Ládíčku! Pomoc!
Daleko na vedlejší koleji si Ládíček právě posunoval prázdné vagónky, když tím mlhavým ránem zaslechl vzdálené, protáhlé houkání. To zní jako Modráček, a není mu dobře, řekl si a hned se rozjel směrem k lesu, aby zjistil, co se děje.

Když dorazil k okraji lesa, uviděl Modráčka stát u Lesníčka. Co se stalo? zeptal se udýchaně.
Vysílačka mi vypověděla službu a na trati leží spadlá větev, vysvětlil Modráček. Nemůžu dát vědět na nádraží, že potřebujeme pana Kolečka s pilou.
Tak to zařídím já, řekl Ládíček odhodlaně. Moje vysílačka funguje, jen jsem ji dnes ještě nepoužil. Zmáčkl knoflík na svém panelu a zapípal: Ládíček volá nádraží, Modráček potřebuje pana Kolečka s pilou kvůli spadlé větvi v lese, u Lesníčka!
Za chvíli se ozvala odpověď výpravčího, trochu zapraskaná, ale srozumitelná: Rozumím, posíláme pana Kolečka hned.

Netrvalo dlouho a na kolejích se objevil pan Kolečko, jak jel na svém malém vozíku s pilou a nářadím, taženém Růžovkou, která se právě vracela z nádraží. Společně dorazili k místu, kde ležela větev.
To je pořádný klacek, zahvízdal pan Kolečko obdivně, slezl z vozíku a během pár minut větev rozřezal na menší kusy, které Růžovka s Ládíčkem odtáhly stranou od kolejí.
Teď už můžeš jet dál, Modráčku, řekla Růžovka.

Ale Modráček se stále trochu mračil. Díky, ale co moje vysílačka? Co když se cestou zpátky zase něco stane a já se zase nebudu moct nikomu ozvat?
Pan Kolečko se poškrábal na čele a podíval se na rozbitou vysílačku připevněnou na Modráčkově boku. Opatrně ji odšrouboval a otevřel malé víčko. Aha, tady to je, řekl po chvilce zkoumání. Do vysílačky se ti dostala vlhkost z té ranní mlhy a zkratovala tam drátek. Musím ji vysušit a drátek znovu spojit, ale to tady v lese nezvládnu, na to potřebuju dílnu.

Modráček posmutněl. Takže pojedu zpátky bez vysílačky?
Nebudeš sám, řekla Růžovka konejšivě. Pojedu vedle tebe celou cestu zpátky, a kdyby se něco dělo, moje vysílačka funguje, tak dám hned vědět na nádraží. A Ládíček pojede kousek za námi, jako záloha.
To je dobrý nápad, přidal se Ládíček. Tři vláčky vidí a slyší víc než jeden.

A tak se vydali zpátky lesem společně – Modráček s bednami semínek uprostřed, Růžovka vedle něj a Ládíček o kousek za nimi. Mlha se pomalu zvedala a sluníčko začínalo prosvítat mezi korunami stromů. Tentokrát si Modráček vůbec nepřipadal sám, i když mu vysílačka mlčela. Měl přece kamarády, kteří mluvili za něj.

Cestou potkali i zahradníky, kteří čekali na semínka u malé stanice na kraji lesa. Konečně! zaradovali se, když uviděli Modráčka přijíždět s bednami. Báli jsme se, že se vám něco stalo, bylo tu dnes ráno pěkně husto mlhy.
Málem se opravdu něco stalo, přiznal Modráček, ale měl jsem skvělé kamarády, kteří mi pomohli, i když má vysílačka nefungovala.

Na nádraží je uvítal Semaforáček zelenou a strojvedoucí hned zavolal pana Kolečka, aby se po večerech mohl pustit do opravy vysílačky v teple dílny. Ten večer, než Modráček usnul, mu pan Kolečko slíbil: Zítra ráno ti vysílačku vrátím jako novou, suchou a spravenou. A kdyby se ti to někdy stalo znovu, víš teď, že i bez ní dokážeš dát o sobě vědět – stačí pořádně zapískat a mít kolem sebe kamarády, kteří tě uslyší.

Modráček zajel na své místo vedle Ládíčka a Růžovky, nechal motor pomalu vychladnout, jak správně ukazoval jeho teploměr, zavřel oči a s tichým funěním usnul. Věděl, že i když mu výjimečně selhala vysílačka, nikdy není opravdu sám, dokud má kolem sebe kamarády, na které se může spolehnout.

A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně vedle svých věrných kamarádů, může teď spočinout i tvá hlavička na polštáři. Vysílačka už se suší v teplé dílně, Lesníček tiše bliká zeleně v dálce a všichni, kdo tě mají rádi, jsou ti blízko, i kdyby zrovna mlčeli.
Dobrou noc.