Pohádky o mašinkách · 4 min čtení

Vláček Modráček a vykolejené kolo

Na kraji jedné vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. Bydlel tam modrý vláček Modráček. Na boku měl panel s knoflíky a barevnými světýlky a moc rád na něj mačkal, když chtěl zapískat.

Jednoho jasného rána dostal Modráček důležitý úkol. Měl odvézt balíky s poštou do sousedního městečka. Strojvedoucí zamával a Modráček se rozjel.

Brzy ho ale přepadla velká chuť na rychlou jízdu. Kola se točila rychleji a rychleji, ve větru hvízdal komín a krajina kolem ubíhala jako ve snu.

„Zpomal, Modráčku!“ zablikal na něj od trati starý Semaforáček. „Rychlá jízda není vždycky ta nejlepší!“

„Já to zvládnu!“ zahlásil Modráček a zapískal. Zmáčkl knoflík na panelu a ručička rychloměru vyskočila ještě výš.

Kousek před lesíkem čekala výhybka. Ládíček, malý posunovací vláček, ji ráno přehazoval a spěchal, protože ho volali jinam. Jazýček výhybky přehodil jen napůl a nechal ho nedovřený. Zapomněl se podívat, jestli opravdu dosedl.

Modráček přilétl k výhybce moc rychle. Zadní kolo škubnulo na špatnou stranu, v kolejích to zaskřípělo a pak to bouchlo. Modráček sebou trhl, zapískal vyděšeně a zastavil. Zadní kolo vyskočilo z kolejí a leželo bokem v štěrku.

Bylo ticho. Jen z lesa se ozýval zpěv ptáků.

„Au,“ špitl Modráček. „Měl jsi pravdu, Semaforáčku. Jel jsem moc rychle.“

Z dálky přispěchal Ládíček a hned zbledl. „To je moje vina! Spěchal jsem a nezkontroloval výhybku. Je mi to moc líto.“

„Já jsem zase nezpomalil, i když jsem viděl výstražné světlo,“ povzdechl si Modráček. „Chyby jsme udělali oba.“

Semaforáček zablikal žlutě, jak když přemýšlí. „Teď není čas na vinu. Musíme kolo vrátit na koleje. Zavolám pomoc.“

Brzy přijel vláček Čiperka s jeřábem a strojvedoucí s hrazdou. Ládíček tlačil, Čiperka zvedala a Modráček opatrně couval. „Ještě kousek… ještě trošku…“ Cink! Kolo zapadlo zpátky na kolej.

Strojvedoucí si kolo prohlédl a usmál se. „Má jen škrábanec. Příště si dej pozor, Modráčku.“

Modráček slíbil, že bude jezdit tak, jak ukazují semafory. Ládíček slíbil, že každou výhybku zkontroluje dvakrát a pohladí ji, aby věděla, že je vše v pořádku. Pak se všichni vydali pomalu k městečku a poštu doručili jen malinko opožděně.

A od té doby si Modráček rád zapískal, ale vždycky jen při pomalé a bezpečné jízdě. Hodiny na věži odbíjely a nádraží spalo klidným spánkem.