Pohádky o mašinkách · 5 min čtení

Vláček Modráček a záhada hodin na věži

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na svém boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Každý večer, když sluníčko zapadlo za kopec, projel Modráček naposledy po kolejích, zamával strojvedoucímu na dobrou noc a zajel do své teplé vozovny, aby si odpočinul.
Jenže jednoho večera se stalo něco divného. Když se Modráček vracel domů, všiml si, že velké hodiny na věži nádraží stojí. Ručičky se ani nehnuly, ačkoliv se blížila devátá hodina. A bez správného času nevěděly ani červenobílé závory u přejezdu, kdy se mají zvednout a kdy sklonit, a semafory blikaly úplně popletené – jednou zeleně, jednou červeně, byly úplně zmatení.

„To je zvláštní," pomyslel si Modráček a podíval se na svůj vlastní přístrojový panel. Ručička rychloměru klidně ukazovala nulu, teploměr hlásil, že motor je pěkně vychladlý, ale přesto cítil, že by měl něco udělat. Vždyť kdyby se ráno rozjely první vlaky a závory by nefungovaly správně, mohlo by to být velmi nebezpečné.

Modráček tedy potichoučku zajel až k věži s hodinami a zapískal na svého kamaráda, starého Semaforáčka, který stál hned vedle. „Semaforáčku, nevíš, proč se hodiny zastavily?"
Semaforáček zablikal svým žlutým světlem, což u něj znamenalo přemýšlení. „Naposledy fungovaly v poledne. Pak přišla veverka, vylezla na věž a pd té doby hodiny nejdou. Možná si tam udělala hnízdo mezi kolečky."
To by dávalo smysl! Modráček si posvítil svými předními světly nahoru na věž, a opravdu – mezi ozubenými kolečky hodinového stroje se povalovalo pár suchých lístků, šišek a oříšků, které tam veverka donesla. Kolečka se kvůli tomu nemohla vůbec otáčet.

Modráček na věž nemohl vylézt, tak si zapískal na Ládíčka, malý posunovací vláček, který byl mrštný a šikovný. Ládíček vyjel po žebříku až nahoru a opatrně, lístek po lístku, šišku po šišce a oříšek po oříšku vyčistil kolečka od veverčí zásoby na zimu. Všechny věci vyklidil. Veverka se mezitím probudila, trochu se zastyděla a slíbila, že si příště postaví hnízdo někde jinde.

Jakmile byla kolečka volná, hodiny tiše cvakly a ručičky se daly znovu do pohybu. Nejdřív pomalu, pak stále jistěji, až ukázaly přesně tolik, kolik bylo doopravdy – bylo přesně devět hodin večer. Závory se hned uklidnily a spustily se pěkně dolů, semafory přestaly blikat zmateně a rozsvítily se krásnou zelenou barvou.
„Výborně," zapískal Modráček spokojeně. Na svém panelu si rozsvítil malé modré světýlko, které znamenalo, že je všechno v pořádku a že může konečně i on zamířit domů.

Cestou do vozovny ještě jednou pohlédl na opravené hodiny na věži a usmál se. Věděl, že díky němu, Semaforáčkovi a šikovnému Ládíčkovi bude teď celou noc na nádraží klid a pořádek.
Zajel na své místo do vozovny, nechal motor pomalu vychladnout, jak správně ukazoval jeho teploměr, zavřel oči a s tichým funěním usnul. A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně, může teď spočinout i tvá hlavička na polštáři – se stejným klidem, s jakým se ručičky na nádražních hodinách pomalu a pravidelně posouvají vpřed, minutu po minutě, celou dobrou noc.
Dobrou noc.