Pohádky o mašinkách · 8 min čtení

Vláček Modráček a cvakání, které nechtělo přestat

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý modrý vláček Modráček. Na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky a každé ráno si na něj ťukl, aby si zapískal na dobré ráno.

Jednoho dne ale Modráček uslyšel něco, co k němu nepatřilo. Když rozjížděl kola, ozvalo se tichounké: „Cvak.“

„To nic není,“ řekl si Modráček. „Asi se mi to zdálo.“

Druhý den to bylo: „Cvak-cvak.“ A třetí den se k tomu přidalo ještě: „Skřííp.“

Modráček zrychlil, zpomalil, zkusil zapískat hlasitěji, aby cvakání přehlušil. Jenže cvakání se nedalo přehlušit. Čím dál víc bylo slyšet, jak mu ve všech kolech i uvnitř motoru něco cvaká a skřípe.

Starý Semaforáček na něj od trati zablikal žlutým světlem. „Modráčku, slyším tě už z dálky. Něco ti skřípe. Měl bys zajet do opravny.“

Modráček se zatřásl až po komínek. Opravna stála na druhém konci nádraží, byla veliká, tmavá a vždycky z ní vycházely podivné zvuky: bum, cink, šššš. A Modráček si představoval hrozné věci. Že ho tam rozeberou na tisíc kousků. Že to bude bolet. Že už ho nikdy nesloží zpátky.

„Ještě ne,“ řekl Semaforáčkovi. „Dneska mám moc práce. Zajedu tam zítra.“

Jenže zítra měl zase práci. A pozítří bylo nějak moc větrno. A potom zase pršelo. Modráček vždycky našel nějaký důvod, proč do opravny nejet.

Cvakání zatím bylo horší a horší. Cvak-cvak-skřííp, cvak-cvak-skřííp. Ládíček, malý posunovací vláček, se přišel podívat a zeptal se: „Modráčku, copak se ti stalo? Zní to, jako bys vezl pytel hřebíků.“

„Nic mi není,“ zapískal Modráček, ale hlásek se mu trochu třásl.

Večer ležel ve vozovně, nemohl usnout a poslouchal své vlastní skřípání. Bylo mu smutno. Věděl, že by měl jet do opravny, ale strach byl pořád silnější než rozum.

Pak přišlo jedno chladné ráno. Modráček se rozjel k přejezdu, a najednou to bylo slyšet z celého nádraží: CVAK! SKŘÍÍÍÍP! A něco mu zadrnčelo nad hlavou.

Zvuk drnčícího kovu se rozlehl po peróně a plechový komínek, který se už dlouho jen tak tak držel, se uvolnil a s cinknutím spadl na koleje.

„Můj komínek!“ vykřikl Modráček a zastavil. Ohlédl se a viděl ho ležet na pražcích. Bez komínku se cítil divně, najednou mu bylo chladno na hlavě a nemohl pořádně zapískat. Z očí se mu skoro vyřinuly slzičky z páry.

„Vidíš,“ řekl hlasitě, ale smutně, „takhle dopadne vláček, který se bojí. Kdybych byl jel do opravny dřív, měl bych komínek stále na svém místě.“

Nové zprávy se na nádraží roznášejí rychle. Za chvíli se kolem Modráčka sjeli ostatní. Přijel Ládíček, přijela růžová Růžovka se stužkou, přijela Čiperka a nakonec posvítil i starý Semaforáček a zablikal na něj laskavým světlem.

„Modráčku,“ řekla Růžovka tiše, „my jsme to věděli. Slyšeli jsme tě. Proč ses nám nesvěřil?“

„Bál jsem se,“ zašeptal Modráček. „Opravna je tmavá a divně tam zní. A co když mě tam rozeberou na kousky?“

Ládíček se zasmál. „Ale Modráčku, vždyť já tam jezdím každý měsíc! Dostanu trochu oleje, utáhnou mi šroubky a jedu zase domů.“

„A mě tam opravili, když jsem měla poškrábaný lak,“ dodala Čiperka. „Vůbec to nebolelo. Spíš lechtalo.“

„My s tebou pojedeme,“ řekl Ládíček. „Budeme vedle tebe celou cestu. Nikdo nemusí do opravny sám.“

Modráček se zhluboka nadechl páry. Pomalu přikývl. „Tak dobře. Zkusím to.“

Ládíček opatrně sebral komínek ze země a vzal ho na zadní vagónek. Růžovka jela po jedné straně, Čiperka po druhé a Semaforáček svítil celou cestu na trať. A Modráček jel prostředkem, a ačkoliv mu kola ještě cvakala a skřípala, necítil se už sám.

Před opravnou se zastavili. Vrata byla otevřená dokořán. Uvnitř vůbec nebyla tma, jak si Modráček myslel. Visely tam žárovky, na stěnách ležely lesklé klíče a ve vzduchu voněl olej.

Na prahu je přivítal starý mechanik v modrých montérkách. Měl hřejivý hlas a spoustu vrásek od smíchu. „Á, Modráček! Už jsme tě tady dlouho čekali. Pojď dál, nemusíš se ničeho bát.“

„Budete mě… rozebírat?“ zeptal se Modráček tichounce.

Mechanik se zasmál. „Ale kdepak. Jen se podívám, co ti cvaká.“

Pak si lehl pod Modráčka s malou lampičkou. Chvíli ťukal, chvíli něco povolil, chvíli něco utáhl. Modráček čekal, že to bude strašné. Ale vlastně to jen trochu lechtalo, přesně jak říkala Čiperka. Ostatní vláčky stály kolem něj a držely mu místo.

„Tady to máme,“ ozval se zpod něj mechanik. „Uvolněný šroubek a trocha zaschlého oleje. Kdybys přijel hned, stačilo by to utáhnout za minutku. No nic, teď to spravíme společně.“

Namazal čepy, utáhl šroubek a vyčistil kola. A pak přišel na řadu komínek. Mechanik ho přidržel, přinýtoval ho a pořádně vyleštil, až se zablýskal. „A je to!“

Modráček zkusil rozjet kola. Žádné cvak. Žádné skřípání. Jenom tichounké, hladké: šššš. Zmáčkl knoflík na panelu a zapískal. Čistě a vesele, a komínek se mu na hlavě pyšně leskl.

„Já se bál úplně zbytečně,“ řekl a rozesmál se. „Byla to taková maličkost, a já kvůli ní skoro přišel o komínek.“

„To se stává,“ usmál se mechanik. „Strach se vždycky zdá větší, než ve skutečnosti je. Ale když ho s někým sdílíš, hned se zmenší.“

Cestou zpátky jel Modráček pomalu a spokojeně. Vláčky jely vedle něj a zpívaly: „Pšš-pšš, cink-cink.“ Semaforáček na ně přátelsky blikal zeleným světlem.

Ve vozovně pak Modráček zhasl světýlka na panelu. Poprvé po dlouhé době slyšel jen ticho a tichounké pravidelné dýchání motoru. Žádné cvak, žádné skřípání.

„Až se mi příště něco rozbije,“ zašeptal si, „hned to řeknu kamarádům. A pojedeme spolu.“

Zavřel oči a usnul. A stejně klidně, jako spí Modráček ve své vozovně, může teď spát i ty, s hlavičkou na polštáři, bez strachu a se spokojeným srdíčkem.

Dobrou noc.