Pohádky o mašinkách · 6 min čtení

Vláček Modráček a ztracená kočička

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. Bydlel tam modrý vláček Modráček. Na boku měl panel s knoflíky a barevnými světýlky a každé ráno na něj ťukl, aby zapískal na dobré ráno.

Jednoho podvečera přiběhl na nástupiště strojvedoucí a byl celý bledý.

„Modráčku, ztratila se nám Mourinka! Ta malinká kočička z výtopny. Ráno ještě spinkala v košíku a teď je košík prázdný.“

Modráček se polekal. Mourinku měl rád. Vždycky mu předla na nárazník a lechtala ho vousky.

„Najdeme ji,“ zapískal statečně. „Pojedeme po všech kolejích. A kde bude třeba, přehodíme výhybku.“

Zavolali kamarády. Přijela žlutá Čiperka, z mlhy se vynořila růžová Růžovka a Semaforáček se rozsvítil, jak nejjasněji uměl.

„Já budu svítit na cestu,“ řekl Semaforáček. „Já se podívám pod nákladní vagony,“ pípla Čiperka.

„A já se budu dívat do všech koutů,“ dodala tiše Růžovka. „Já jsem tu nejmenší, vím, kam se schovávají malí.“

Vyrazili. Modráček ťukl na panel a světla se rozzářila. Nejdřív pomalu projel první kolejí podél nástupiště.

„Mourinko!“ volal. „Mourinko, kde jsi?“

Slyšel jen vítr a cinkání vlastních kol. Na konci koleje stála výhybka. Strojvedoucí seskočil, zatáhl za páku a výhybka cvakla.

„Cvak!“

Modráček zajel na druhou kolej. Ta vedla kolem staré vodárny. Zastavil, naslouchal a zapískal tiše. Nic. Jen z vodárny kapala voda.

„Pojedeme dál,“ řekl strojvedoucí a přehodil další výhybku. Cvak!

Třetí kolej vedla k velkému skladu. Čiperka nahlédla pod vagony plné jablek. Našla jen jednoho ježka, který tam spal a tvářil se rozespale.

„Promiň, ježku,“ zašeptala. „Neviděl jsi kočičku?“

„Mrrr,“ zamručel ježek ze spaní. „Kočičku ne. Ale slyšel jsem něco, co znělo jako pípání.“

Všichni ztichli. Pípání se ale neopakovalo.

Čtvrtá kolej vedla kolem otočné plošiny. Modráček si pořádně prohlédl všechna kola i všechny stíny. Na plošině seděl vrabec.

„Čiví-čiv, hledáte kočičku? Před chvílí šla tudy. Zdálo se, že se jí chce spát a šla pořád dál.“

„Kam?“ zeptal se Modráček.

„Tam, kde je největší teplo a nejmíň hluku,“ řekl vrabec a poskočil.

Modráček přemýšlel. Kde je na nádraží největší teplo a nejmíň hluku? Rozsvítil všechna světla a podíval se na teploměr na panelu.

„Už vím!“ zapískal. „V depu! Úplně vzadu v rohu, kde stojí stará kamna!“

Ale cesta do depa nebyla jednoduchá. Vedla přes pět kolejí a každá měla svou výhybku. Strojvedoucí musel přehodit všechny. Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak! Modráček se kolébal sem a tam a Semaforáček svítil zeleně až do poslední koleje.

Konečně se před nimi otevřela velká vrata depa. Uvnitř bylo šero a voněla tam mastnota, olej a trochu uhlí. Modráček pomalu popojel dovnitř, aby nikoho nepolekal.

„Mourinko?“ zašeptal.

Nic.

Projel kolem dlouhé řady lokomotiv, které tiše oddechovaly. Prohlédl koryto s hadry. Prohlédl police s nářadím.

„Podívejte,“ pípla najednou Růžovka. „Támhle, úplně vzadu, v rohu.“

Všichni se otočili. V nejzazším koutě depa, vedle starých kamen, stála stará přepravka s hadry. A v ní, schoulená do klubíčka, spinkala maličká kočička. Měla našpulený čumáček a při každém nádechu se jí pohnulo bříško.

„Mourinko!“ zasmál se strojvedoucí a hned ztlumil hlas. „Ty jedna spáčko. My tě hledáme po celém nádraží a ty tu spokojeně spíš.“

Kočička otevřela jedno oko, protáhla se a zazívala.

„Mňau? To už je ráno?“

„Ne, je večer,“ usmál se Modráček. „Šli jsme tě hledat, protože jsme se o tebe báli.“

„Já jsem jenom chtěla být v teple,“ omlouvala se Mourinka. „U košíku bylo najednou nějaké chladno a hlučno. Neřekla jsem nikomu, kam jdu. Promiňte.“

„To nevadí,“ řekl Modráček. „Hlavně že jsi v pořádku. Příště nám ale řekni, kam jdeš, ano?“

„Slibuju,“ zamňoukala Mourinka. Vyskočila Modráčkovi na nárazník, schoulila se mu tam a spokojeně zavřela oči.

Cestou zpátky strojvedoucí všechny výhybky přehodil zase zpátky. Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak! Semaforáček svítil zeleně a kamarádi troubili radostí.

Když dojeli na nástupiště, hodiny na věži už odbíjely večer. Strojvedoucí donesl Mourinku do jejího košíku a přikryl ji dečkou. Modráček ťukl na svůj panel, zhasl jedno světýlko po druhém a tiše zapískal.

„Dobrou noc, Mourinko.“

„Mrrr…“ odpověděla kočička ze spaní.

A Modráček spokojeně usnul. Zítra ho čeká zase nový den, nová cesta a třeba i nové dobrodružství.