Pohádky o mašinkách · 8 min čtení

Vláček Modráček a semafor, který svítil opačně

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. Bydlel tam malý modrý vláček Modráček. Na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky a každé ráno na něj ťukl, aby zapískal na dobré ráno.

Hned vedle kolejí stál jeho nejstarší kamarád, semafor Semaforáček. Celé dny svítil do dálky a hlídal, aby si vlaky nepřekážely. Červená znamenala „stůj“, zelená „jeď“ a žlutá „pozor, přemýšlím“.

Jednoho odpoledne se obloha zatáhla a spustil se prudký déšť. Hromy bubnovaly, blesky se klikatily nad lesem a jeden z nich uhodil docela blízko nádraží. Semaforáček sebou škubl, zabzučel a zablikal všemi barvami najednou.

„Semaforáčku, jsi v pořádku?“ zapískal Modráček.

„Myslím, že ano,“ zabručel Semaforáček. „Jen mám zvláštní pocit, jako by se mi všechno v hlavě převrátilo.“

Déšť ustal, mraky se rozestoupily a na kolejích se zaleskly kaluže. Modráček si nevšiml nic zvláštního a vyjel na obvyklou odpolední cestu. Semaforáček svítil zeleně, tak jel.

Jenže nebyla to ta správná zelená. Semaforáček se po úderu blesku rozbil. Když měl svítit červeně, svítil zeleně, a když měl svítit zeleně, svítil červeně. Nikdo to zatím nevěděl.

Na druhé straně jednojediné tratě, která vedla úzkým zářezem mezi dvěma kopci, se právě rozjel velký nákladní vlak s uhlím. Strojvedoucí viděl zelenou, a tak si byl jistý, že je trať volná. A od nádraží se řítil rychlík plný cestujících. I jemu Semaforáček ukazoval zelenou.

Modráček zrovna stál na vedlejší koleji a čekal na pokyn. Podíval se na Semaforáčka a zarazil se. Na trati právě projel osobní vlak, přesto Semaforáček svítil zeleně, jako by bylo všechno volné.

„To je divné,“ pomyslel si. „Když tudy někdo jede, má svítit červená.“

Pak se podíval na svůj panel. Žlutá kontrolka, která hlídala provoz na trati, blikala a ukazovala, že se po jedné koleji blíží dva vlaky proti sobě. Modráčkovi se rozbušil motor.

„Semaforáčku, svítíš špatně!“ zavolal. „Oba vlaky myslí, že mají volno!“

„Cože?“ polekal se Semaforáček. „Snažím se přepnout, ale nejde to! Světla mě neposlouchají!“

Nebyl čas na zbytečné vyplašení. Modráček věděl, že než doběhne pro pomoc, vlaky by se mohly potkat. Zhluboka se nadechl a vzpomněl si, co ho učil strojvedoucí: když je nebezpečí, nejdřív varuj ostatní.

Rozjel se po vedlejší koleji tak rychle, jak jen mohl. Zmáčkl knoflík na panelu a rozsvítil přední světla naplno. Pak zapískal dlouze a hlasitě: „Píííííp! Stůjte! Stůjte!“

Zvuk se rozlétl údolím. Ládíček, malý posunovací vláček, ho zaslechl z vozovny a hned vyrazil za ním. „Co se děje?“

„Semaforáček svítí opačně! Jede na nás rychlík i nákladní vlak! Zastav rychlík, já pojedu k nákladnímu!“

Ládíček se ani nezeptal proč a rozjel se na druhou stranu. Modráček v zářezu mezi kopci uviděl nákladní vlak. Postavil se na koleji bokem a blikal všemi světýlky, až se na kopcích rozsvítila celá duha. Strojvedoucí nákladního vlaku zamrkal, uviděl divoké světlo a pochopil, že se děje něco vážného. Zatáhl za brzdu a vlak s dlouhým skřípěním zastavil.

Stejně to zvládl i Ládíček. Pískal, blikal a skákal přes koleje, až se rychlík zastavil jen kousek před zářezem. Oba vlaky stály proti sobě na délku jednoho vagónu a jen pára se jim mísila nad tratí.

Všichni si oddechli. Strojvedoucí vystoupili, podali si ruce a chvíli nemohli promluvit.

„Kdyby Modráček nezasáhl, byli bychom se srazili,“ řekl strojvedoucí rychlíku tiše.

Modráček se vrátil k Semaforáčkovi. Ten stál smutně a jeho světla pomalu blikala.

„Je mi to moc líto,“ zašeptal. „Málem jsem způsobil neštěstí.“

„Nic se nestalo,“ řekl Modráček. „A nebyla to tvoje vina. Blesk tě zlobil. Teď tě musíme opravit.“

Přijel pan Kolečko, opravář s kapsami plnými šroubováků, a spolu s ním Ládíček. Pan Kolečko otevřel Semaforáčkovu skříňku a posvítil si baterkou dovnitř. „Aha,“ řekl. „Blesk propálil dva dráty a ty se prohodily. Proto červená svítila jako zelená a zelená jako červená.“

„A dá se to spravit?“ zeptal se Semaforáček.

„Určitě. Jen potřebuju pomocníky,“ usmál se pan Kolečko.

Modráček svítil svými světly na dráty, aby bylo dobře vidět. Ládíček podával nářadí. Semaforáček zadržel dech a ani nemrkl. Pan Kolečko dráty opatrně odpojil, správně je zapojil a utáhl šroubky.

„A teď zkusíme červenou,“ řekl.

Semaforáček se zhluboka nadechl a rozsvítil červené světlo. Zářilo jasně a pevně, jako rudé jablíčko. Pak zkusil zelenou, a ta byla krásná jako čerstvá tráva. Nakonec zablikal žlutě, to když přemýšlel, co říct.

„Funguje to!“ radovali se všichni.

„Děkuju vám,“ řekl Semaforáček. „Hlavně tobě, Modráčku. Zachránil jsi mě i všechny cestující.“

„To jsme zvládli společně,“ odpověděl Modráček. „Ty jsi zazářil, když bylo třeba, Ládíček pomáhal, pan Kolečko opravoval a já jsem jen zapískal.“

Od té doby si pan Kolečko každou bouřku prohlédl Semaforáčka, aby měl všechno v pořádku. Vlaky jezdily bezpečně a Semaforáček svítil správně.

Večer se na nádraží rozhostil klid. Hodiny na věži odbíjely a hvězdy se rozsvítily nad střechami. Modráček zajel do vozovny, nechal motor pomalu vychladnout, jak správně ukazoval jeho teploměr, zavřel oči a s tichým funěním usnul. Věděl, že když se něco pokazí, stačí zachovat klid, včas varovat a požádat kamarády o pomoc.

A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně, spočine teď i tvá hlavička na polštáři. Semaforáček svítí správnou barvou, všechny vlaky odpočívají na kolejích a všichni, kdo tě mají rádi, jsou blízko.

Dobrou noc.