Pohádky o mašinkách · 8 min čtení

Vláček Modráček a ztracené kleště

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. Bydlel tam modrý vláček Modráček. Na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky a každé ráno na něj ťukl, aby zapískal na dobré ráno.

Jednoho odpoledne přijel na nádraží Ládíček, malý posunovací vláček, a vypadal velmi smutně.

„Modráčku, ztratil jsem své kleště,“ posteskl si. „Ty nejlepší, jaké jsem kdy měl. Bez nich neutáhnu žádný šroubek ani nespojím vagony.“

„Kde jsi je naposledy měl?“ zeptal se Modráček.

Ládíček chvilku přemýšlel. „Včera jsem vozil dřevo z lesa. U staré lesní zastávky mi asi vypadly z přihrádky, když jsem přejížděl přes kořeny.“

„Pojedu je hledat,“ řekl Modráček. „Les dobře znám a ty jsi dnes celý den pracoval.“

Starý Semaforáček zablikal žlutým světlem. „Jeď opatrně a vrať se před setměním. Rozsvítím pro tebe zelenou.“

Modráček ťukl na panel, rozsvítil přední světla a vyjel. Koleje se pomalu vinuly mezi stromy. Ptáci cvrlikali a v trávě bzučeli čmeláci.

U lesní zastávky Modráček zastavil. Pozorně se podíval na koleje, pod lavičku i do mechu. Nic. Jel tedy dál, až k místu, kde se trať rozdvojovala.

„Tady Ládíček určitě jel,“ řekl si a vjel na levou kolej. Ta ho zavedla hlouběji do lesa, než čekal. Stromy byly vyšší a tmavší a větve se nad tratí spojovaly jako střecha.

Najednou ho něco zaujalo. Mezi kořeny cosi zablesklo. Modráček se rozjel blíž, ale byl to jen kousek skla od rozbité lahve. Pak zahlédl další lesklou věc, byl to ale jen tekoucí pramínek vody. Takhle se nechal vést z jedné koleje na druhou, a když se po chvíli rozhlédl, nevěděl, kudy přijel.

„Jejda,“ špitl. „Ztratil jsem se.“

Zastavil, zapískal, ale les jeho písknutí pohltil. Pomalu se stmívalo. Modráček si vzpomněl na Semaforáčkovu zelenou, jenže stromy ji zakrývaly. Bylo mu úzko, ale pak se zhluboka nadechl páry. „Nebudu panikařit. Zůstanu stát na místě a budu svítit. Kdo mě bude hledat, najde mě podle světel.“

Mezitím na nádraží odbily hodiny osmou. Semaforáček se podíval na prázdnou kolej.

„Modráček se nevrátil,“ oznámil Ládíčkovi.

Ládíček se polekal. „Kvůli mně se ztratil! Jedu ho hledat.“

„Počkej, nejezdi sám,“ varoval ho Semaforáček. Ládíček byl však odhodlaný a už se rozjížděl. Měl ale smůlu: byl tak rozrušený, že na první výhybce zahnul špatně. Pak na druhé taky. Za chvíli jel po zarostlé staré trati, kterou už léta nikdo nepoužíval. Mezi pražci rostla tráva a koleje byly rezavé.

„Modráčku!“ volal. „Modráčku, kde jsi?“

Odpověď nepřišla. Ládíček dojel až ke spadlému stromu, který ležel přes koleje. Dál to nešlo. Zkusil couvat, ale kola se zadrhla o kořeny.

„Tak teď jsem se ztratil i já,“ zabručel. „Hledal jsem kleště, ztratil jsem Modráčka a teď i sám sebe.“

Tou dobou se na nádraží probudila Růžovka. Byla to malá růžová lokomotiva, tichá a stydlivá, a většinou se držela vzadu. Slyšela však celý rozhovor.

„Já jsem tu nejmenší,“ řekla si, „ale vím, kam se schovávají malí. Možná najdu i ztracené.“

„Pojedeš sama do tmy?“ divil se Semaforáček.

„Mám se bát, anebo pomoct?“ usmála se Růžovka. „Raději pomůžu. A budu se dívat do všech koutů.“

Semaforáček natočil lucernu k lesu a rozsvítil nejjasnější zelenou. Růžovka vyjela, jemně pískala a zastavovala každých pár metrů, aby poslouchala.

U lesní zastávky se zastavila. Na zemi, hned vedle kořene, ležel malý předmět a třpytil se ve svitu měsíce. Byly to Ládíčkovy kleště! Růžovka si jich všimla, protože byla nízko u země a dívala se, kam ostatní nedohlédnou. Opatrně je zvedla a uložila do přihrádky.

„Jedna věc je nalezena,“ pošeptala. „Teď ještě oba vláčky.“

Růžovka přemýšlela. Modráček má určitě zapnutá světla, ta musí být v lese vidět. Zahleděla se mezi stromy a skutečně: vlevo, hluboko v lese, probleskovalo slabé světlo.

„Modráčku!“ zavolala.

„Růžovko!“ zapískal Modráček radostí. „Já jsem tady! Stojím a svítím.“

Růžovka k němu pomalu dojela. „Našla jsem Ládíčkovy kleště. A teď musíme najít i jeho, protože se vydal za tebou a taky se ztratil.“

„Ládíček? To jsem si mohl myslet, že kvůli mně neusne!“ zasmál se Modráček. „Jedeme!“

Jeli spolu tichým lesem. Růžovka vpředu, Modráček za ní. Pískali střídavě, jednou krátce a jednou dlouze, aby je Ládíček slyšel.

Najednou se z dálky ozvalo slabounké: „Haló?“

„To je Ládíček!“ zvolal Modráček.

Dojeli ke spadlému stromu. Ládíček tam stál celý schlíplý, ale když je uviděl, rozzářil se.

„Modráčku! Růžovko! Vy jste mě našli!“

„Našla,“ opravila ho Růžovka a trochu zrudla. „A taky tohle.“ Podala mu kleště.

„Moje kleště!“ vykřikl Ládíček a skoro se rozplakal radostí. „Kde jsi je našla?“

„U lesní zastávky, vedle kořene. Stačilo se dívat blízko země.“

Modráček se na Růžovku usmál. „Ty jsi nás zachránila. Říkala jsi, že jsi nejmenší, a přitom jsi nejodvážnější.“

Růžovka se zastyděla, ale uvnitř se jí rozlilo teplo. Poprvé se necítila malá, ale veliká.

Společně pak vyřešili spadlý strom. Ládíček pomocí svých kleští uvolnil zachycené kořeny a Modráček s Růžovkou zatlačili. Ládíček vycouval a všichni tři se vydali domů.

Cestou se vyhýbali špatným odbočkám, protože Růžovka si pamatovala každou, kolem které projela. Po chvíli uviděli v dálce zelené světlo.

„Semaforáček!“ zvolal Ládíček.

Na nádraží je čekal Semaforáček a strojvedoucí a oba měli radost. „Všichni jste zpátky! Nikdo se neztratil navždy,“ zablikal Semaforáček.

„Příště nikdo nejede sám,“ řekl Modráček. „Kdo se ztratí, ten zůstane stát a svítí. A kdo hledá, ten hledá společně.“

„A kdo má kleště,“ dodal Ládíček, „ten si je pořádně uschová do přihrádky.“

Všichni se zasmáli. Hodiny na věži odbily devět, měsíc zasvítil nad nádražím a tři malé vláčky usnuly vedle sebe.

Dobrou noc.