Pohádky o mašinkách · 7 min čtení

Vláček Modráček a záhadná bílá mašinka

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. Bydlel tam modrý vláček Modráček. Na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky a každé ráno na něj ťukl, aby zapískal na dobré ráno.

Toho rána byla nad kolejemi lehká mlha a Modráček se právě protahoval, když kolem depa něco prošustilo. Bylo to bílé, dlouhé a vlnilo se to ve větru jako duch. Modráček zamrkal světly. Mašinka sjela na vedlejší kolej, zastavila a rychle zmizela za stodolou.

„Semaforáčku,“ zašeptal Modráček, „viděl jsi to?“

Semaforáček zablikal žlutě, což znamenalo „pozor, přemýšlím“. „Viděl. Bílý plášť, žádné jméno, žádné světýlko. Nikdy jsem ji tu neviděl.“

Zanedlouho se u nástupiště sešli všichni kamarádi. Přijela žlutá Čiperka, přišla i stydlivá Růžovka a nakonec dorazila malá kočička Mourinka a posadila se na lavičku.

„Je to určitě strašidlo,“ šeptala Čiperka. „Strašidla nosí bílé pláště.“

„Nebo vlak z dalekých zemí,“ hádala Růžovka tichounce. „Možná nás přijel zkontrolovat.“

Modráček se zhluboka nadechl. Trochu se bál, ale byl také moc zvědavý. „Pojedeme se podívat,“ rozhodl se. „Ale potichu.“

Vyjel pomalu z nádraží. Když přijel k točně, bílá mašinka tam stála. Jakmile ho spatřila, leknutím couvla a zmizela ve vodárně. Modráček slyšel jen cinknutí a šustění látky.

Odpoledne se mašinka objevila znovu. Přejížděla od zásobníku uhlí k dílně, od dílny k dřevěné rampě. Vždycky když se k ní někdo přiblížil, rychle ujela. Jednou se dokonce schovala za hromadu pražců a vykoukl jen kousek bílého rohu.

„Chová se divně,“ řekl strojvedoucí a poškrábal se pod čepicí. „Ale nic nerozbila a nikomu neublížila. Jen jezdí sem a tam.“

To Modráčka trochu uklidnilo. Přesto se mu srdce rozbušilo, když se k večeru nad nádražím zatáhlo a bílá mašinka se zastavila přímo před ním, uprostřed kolejiště.

Modráček stiskl knoflík na panelu a tiše zapískal. „Dobrý den. Nechceme ti nic zlého. Jsem Modráček. Kdo jsi?“

Bílá mašinka se zachvěla. Nic neříkala. Jenom pomalu, pomaloučku vycouvala o kousek zpátky a při tom se jí látka zachytila o výhybku.

„Počkej, nehýbej se!“ zavolal Modráček. „Zachytilo se ti to!“

Mašinka se ještě víc zmítala a plášť se jí omotal kolem kol. Zazněl tichý, nešťastný hlásek: „Já to nechtěl… já se nemůžu hnout…“

Ten hlásek Modráček znal. Hned se rozjel blíž, opatrně uchopil cíp bílé látky nárazníkem a zatáhl. Přijela i Čiperka a Růžovka a společně jemně, kousek po kousku, látku rozmotávali. Konečně se plášť sesunul na koleje a pod ním se objevilo malé tmavé tělíčko s červeným pruhem a velkýma uslzenýma světly.

„Ládíčku!“ zvolali všichni.

Byl to opravdu on, posunovací mašinka Ládíček. Seděl na kolejích celý rozcuchaný a červený studem.

„Ale co se ti stalo?“ ptal se Modráček. „Proč ses schovával?“

Ládíček si povzdechl. „Dnes ráno jsem vyjížděl z depa a nedíval jsem se. U zdi se sušilo velké bílé prostěradlo, které paní uklízečka pověsila po praní. Zamotal jsem se do něj a nemohl se vymotat. Nic jsem neviděl, jen jsem tak tak slyšel, jak mi šumí kola. Když jsem vás potom uslyšel, jak si šeptáte o strašidle, strašně jsem se styděl. Báli jste se a já jsem nevěděl, jak vám říct, že jsem to jen já.“

Chvilku bylo ticho. Pak se Čiperka rozesmála, až jí zacinkaly kola. Rozesmála se i Růžovka a Mourinka na lavičce zapředla. Nakonec se rozesmál i Modráček.

„My jsme se tě báli,“ přiznal, „a ty ses bál nás! Kdybys zapískal, hned bychom ti pomohli.“

„Příště zapískám,“ slíbil Ládíček a usmál se.

Semaforáček rozsvítil zelenou. „Záhada je vyřešena! Dnes svítím jen na počest nejhezčího bílého strašidla široko daleko.“

Přišla paní uklízečka, v ruce držela prázdný provázek. „Ach, tady je moje prostěradlo! Tak proto mi zmizelo ze šňůry. Je trochu umazané od oleje, ale nic se neděje. Vyperu ho a příště ho pověsím dál od kolejí.“

Strojvedoucí se usmíval pod čepicí. „Ládíčku, je dobře, že ses nezlobil, ale příště nejezdi poslepu. A ty ostatní: když se něčeho bojíte, pojďte se zeptat. Strach bývá největší, když o věci nic nevíme.“

Té noci svítil měsíc nad nádražím, hodiny na věži tiše tikaly a všechny mašinky zajely do vozovny. Ládíček zajel mezi poslední. Modráček mu zablikal světýlky na dobrou noc.

„Dobrou noc, Ládíčku,“ zapískal. „A víš co? V bílém ti to moc slušelo.“

Ládíček se zasmál a zavřel očka. A od té doby se na nádraží nikdo nebál, i když se něco zvláštního mihlo mlhou. Věděli totiž, že stačí zapískat a zeptat se.

A jestli se Ládíček neprobudil, spí tam dodnes.