Pohádky o mašinkách · 8 min čtení

Vláček Modráček a jiskřící koleje

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. Bydlel tam modrý vláček Modráček. Na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky a každé ráno na něj ťukl, aby zapískal na dobré ráno.

Jednoho večera se ale stalo něco zvláštního. Modráček pomalu popojížděl po nástupišti a najednou uviděl, že koleje před ním jiskří. Žuch, prásk, cik, cak! Malé zlaté jiskřičky přeskakovaly z jedné kolejnice na druhou, jako když někdo na slavnosti zapálí prskavky.

„Ládíčku!“ zapískal Modráček. „Ládíčku, pojď se podívat!“

Z vedlejší koleje přijel malý posunovací vláček Ládíček, mrštný a šikovný. Zastavil, zamrkal světýlky a zakoukal se na jiskry.

„To je krásné,“ zašeptal. „Ale také trochu nebezpečné. Kdyby se jiskřičky rozlétly dál, mohly by popálit pražce. A hlavně: proč vůbec jiskří?“

„To musíme zjistit,“ řekl Modráček a odvážně rozsvítil přední světla.

Podél kolejí vedl tenký drát a ten končil u malého zděného domku vedle výpravní budovy. Na domku byly dveře a na dveřích byl nakreslený žlutý blesk. Děti ze vsi tomu domku říkaly Velká krabička s bleskama, protože uvnitř stála obrovská šedá skříň, která bzučela a brumlala, a na ní bylo namalováno spoustu bleskových značek. Právě ona dodávala nádraží elektřinu: semaforům, závorám i světlům na nástupišti.

Dveře byly pootevřené. Modráček tam nemohl zajet, byl na to příliš velký, ale Ládíček se tam protáhl dovnitř. Skříň bzučela hlasitěji než obvykle. Bzzzzz! A z jejího boku odskakovaly malé modré jiskřičky.

„Něco je tady špatně,“ hlásil Ládíček ven. „Skříň je rozčílená. Kdybych na ni jen sáhl, bylo by to nebezpečné. S elektřinou se musí zacházet opatrně.“

Modráček přikývl. „Správně, Ládíčku. Na bleskách se nikdy nesmí zkoušet nic bez dospělého a bez správných rukavic. Ale můžeme se ohlédnout, co je vidět a co je slyšet.“

Chvíli poslouchali. Bzzz, cvak, bzzz, cvak. Pak Ládíček zahlédl, že u spodní strany skříně visí uvolněný šedý kabel. Konec kabelu se kývl při každém cvaknutí a dotýkal se kovové desky. A při každém dotyku: prásk! Jiskřička.

„Tady to je!“ zvolal Ládíček. „Kabel se uvolnil, a proto jiskří koleje.“

„Tak ho musíme zase přišroubovat,“ řekl Modráček.

Ládíček se zamyslel. „Jenže já nemám šroubovák. A kdybych ho měl, bylo by to na mě příliš nebezpečné. A ty se sem nevejdeš.“

Modráček se zadíval do tmy a zablikal modrým světýlkem. „Potřebujeme někoho, kdo se v elektřině vyzná. Někoho s hodně šikovnýma rukama.“

V tom okamžiku si oba vzpomněli na stejnou osobu. Přece pana Kolečko!

Pan Kolečko bydlel v malém domku za nádražím. Byl to starý mechanik, kulatý jako kolečko, s brýlemi na nose a s kapsami plnými šroubků, matiček a drobných klíčů. Za svůj život spravil tisíc hodin, sto semaforů a jednu velmi zlobivou lokomotivu. Děti ho měly rády, protože když něco opravoval, vždycky jim ukázal, jak se to dělá, a pokaždé vytáhl z kapsy bonbón.

Ládíček vyrazil a pískal, co mu síly stačily. Húúú! Húúú! Pan Kolečko právě večeřel polévku, ale když slyšel píšťalku, odložil lžíci, popadl brašnu s nářadím a vyšel ven v bačkorách.

„Copak se děje, vláčci?“ zeptal se.

„Koleje jiskří,“ vysvětlil Modráček. „A Ládíček říká, že v krabičce s bleskama visí kabel.“

Pan Kolečko zvedl obočí. „Aha. Tak to je vážné. Ale vy jste udělali správně, že jste nic nezkoušeli sami. Elektřina je dobrý sluha, ale zlý pán.“

Zamířil k domku. Nejdřív vytáhl z brašny velký červený vypínač a otočil jím. Bzzzz... bzz... bz. Skříň utichla. Světla na nádraží na chviličku zhasla a pak se rozsvítila slabé záložní lampičky.

„Teď je to bezpečné,“ řekl pan Kolečko. Nasadil si gumové rukavice, posvítil čelovkou a sklonil se ke kabelu. „Ano, šroubek povolil. Za ty roky se uvolnil, jak se skříň třásla. Nic jiného. Ládíčku, poděkuj za světlo.“

Ládíček se postavil tak, aby svými světly osvítil skříň. Modráček zůstal venku a svítil dovnitř dveřmi. Pan Kolečko vytáhl šroubovák a zašrouboval. Cvak, cvak, cvak. Pevně a pěkně do kroužku. Pak utáhl ještě dva sousední šroubky, pro jistotu. A na závěr přejel kabel hadříkem a podíval se, jestli někde nejsou spálená místa.

„Hotovo,“ oznámil. „A teď se podíváme, jak se skříň probudí. Modráčku, ty se postav kousek dál. Ládíčku, ty také.“

Vláčci poodjeli. Pan Kolečko stiskl vypínač. Zabzučelo to, a tentokrát jen tiše a spokojeně. Bzzzz. Žádné prásknutí, žádné jiskry. Světla na nástupišti se rozzářila a semafor Semaforáček zablikal zeleně, jako by děkoval.

Vyšli ven a podívali se na koleje. Ležely tiché a tmavé, jak mají. Ani jiskřička.

„Jé, ono to funguje!“ zapískal Ládíček radostí.

Modráček si na panelu rozsvítil malé modré světýlko, které znamená, že je všechno v pořádku. „Děkujeme, pane Kolečko.“

„Za málo,“ usmál se pan Kolečko a vytáhl z kapsy dva bonbóny. Jeden položil Modráčkovi na kapotu a druhý Ládíčkovi. „Ono se řekne bonbón vláčku, ale vy jste si ho dnes opravdu zasloužili. Zachovali jste klid, nezkoušeli jste nic nebezpečného a zavolali jste pomoc. To je nejlepší oprava ze všech.“

Pak se pan Kolečko vrátil ke studené polévce, ohřál si ji a spokojeně ji dojedl.

Modráček a Ládíček se vrátili do vozovny. Hodiny na věži odbíjely devět. Modráček nechal motor pomalu vychladnout, jak správně ukazoval jeho teploměr.

„Ládíčku,“ zašeptal, než zavřel oči, „víš, co je na tom nejhezčí? Nemusíme umět všechno. Stačí vědět, koho zavolat.“

„A že se nebojíme poprosit,“ zamumlal Ládíček a pomalu zavíral světýlka.

A stejně tak, jako usnuli Modráček s Ládíčkem ve své teplé vozovně, může teď spočinout i tvá hlavička na polštáři. Krabička s bleskama tiše bzučí, koleje jsou tmavé a klidné a pan Kolečko dobře spí ve svém domku. Všechno je v pořádku.

Dobrou noc.