Pohádky o mašinkách · 9 min čtení

Vláček Modráček a pošta z bludiště

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho rána se na nádraží ozvalo kýchání. Bylo to takové hlasité, že se zachvěla i okna ve vozovně. Atšíí! To kýchal Pošťáček, červený vláček, který každý den vozil dopisy, pohlednice i balíčky do všech okolních vesniček.

„Já jsem nějak nemocný,“ zasípal Pošťáček a z komínku mu vyšel jen malý kouřový obláček. „Bolí mě kola, štípe mě v lampičce a mám ucpanou píšťalku. Dnes nemůžu nikam jet.“

Strojvedoucí mu přikryl střechu teplou dekou a zavolal doktora Mašinkáře. Pak se podíval na Modráčka. „Modráčku, pošta nesmí čekat. Lidé se na ni těší. Dokážeš ji dnes odvézt místo Pošťáčka?“

Modráček se napřímil, až mu zacinkaly nárazníky. „Jistěže ano! Pošťáčkovi to doručím, aby mohl v klidu ležet a uzdravit se.“

Do vagónku naložili pytel plný dopisů, pár balíčků převázaných provázkem a jednu velkou pohlednici s mořem pro babičku z třetí vesničky. Semaforáček rozsvítil zelenou a Ládíček, malý posunovací vláček, zapískal: „Šťastnou cestu, Modráčku! A dávej pozor, kam jedeš!“

„Dám,“ zapískal Modráček a vyjel.

Svítilo sluníčko, koleje se leskly a kola dělala: tuku-tuku, tuku-tuku. První vesničku Modráček našel snadno. Paní u zastávky si vzala své dopisy a rozzářila se: „Ach, to jsou ale dobré zprávy! Děkuji ti, Modráčku!“ Druhou vesničku také. Tam čekal malý kluk na balíček s dřevěným autíčkem a div nevyskočil radostí.

Jenže potom přišla odbočka. Na jedné straně stála cedule s nápisem Třetí vesnička, jenže na ní se uvelebil vrabec a nápis zakrýval svým peřím. Modráček se na ni zadíval, nic nepřečetl, a tak se rozhodl, že pojede tam, kde se mu zdály koleje hezčí.

Byla to ale chyba.

Koleje se brzy začaly stáčet. Doprava, doleva, zase doprava a pak do kolečka. Po obou stranách rostly vysoké živé ploty, tak husté a vysoké, že za nimi nebylo vidět nic než zelené listí. Modráček zajel jednou zatáčkou, pak další, pak třetí, a když se podíval před sebe, uviděl rozcestí. Za ním další. A další.

„Kdepak jsem se to ocitl?“ divil se Modráček. „To není les ani louka. To je bludiště!“

Opravdu. Byly to staré zahradní koleje, které kdysi dávno postavil jeden zahradník pro svou parní mašinku, a od té doby na ně všichni zapomněli. Každá zatáčka vypadala stejně jako ta předchozí.

Modráček zkusil zacouvat, ale koleje vedly dozadu úplně jinam, než odkud přijel. Zkusil jet rovně, ale po chvilce se vrátil na stejné místo, kde viděl poškrábanou starou pumpu. „Tudy už jsem jel,“ zamumlal. „Jenom v jiném směru.“

Slunce se klonilo k obzoru a v pytli šustily dopisy. Modráčkovi se rozbušil motor. Co když pošta přijde pozdě?

Zmáčkl na panelu knoflík s píšťalkou. Húúú! Zvuk se rozlétl nad ploty a ztratil se.

Nic.

Zmáčkl ho znovu, silněji. Húúú! A tentokrát se zdálo, že odkudsi zdaleka zazněl slabounký tón. Modráček zadržel dech.

Mezitím na nádraží zpozorněl Semaforáček. Hodiny na věži odbily čtyři, a to už měl být Modráček dávno zpátky z třetí vesničky. Semaforáček zablikal žlutě, což u něj znamenalo přemýšlení.

„Něco se stalo,“ řekl. „Modráček už měl být dávno zpátky.“

„Hned ho půjdu hledat!“ zapískal Ládíček a vyjel. Cestou potkal Růžovku, vláček, který byl stydlivý a mluvil jen potichu. Tentokrát se ale nestyděla ani trochu. „Pojedu s tebou,“ řekla pevně. A za chvíli se přidala i Čiperka, která uměla pískat nejhlasitěji ze všech.

U rozcestí s cedulí se zastavili. Ládíček si prohlédl koleje a řekl: „Tady jsou čerstvé stopy po kolech. Modráček jel tudy. Do bludiště.“

„Do zahradního bludiště?“ vyděsila se Růžovka. „Z něj se ještě nikdo nikdy nevymotal!“

„Nevymotal, protože na něj nikdo nevolal,“ řekla Čiperka. „Zkusíme to.“

A tak se všichni tři postavili u vchodu a zapískali společně, každý jinak. Ládíček vysoce, Růžovka jemně a Čiperka nahlas jako siréna. Húúú, pííí, tůůů!

Hluboko v bludišti Modráček zvedl světla. Slyšel to! Byl to jeho Ládíček! A Růžovka, a Čiperka!

„Slyším vás!“ zapískal zpátky a zmáčkl svůj knoflík. „Jsem tady, v bludišti!“

„Poslouchej nás a jeď za zvukem!“ volal Ládíček. „Když bude hlas silnější, jedeš dobře. Když slabší, otoč se!“

Modráček se rozjel. U prvního rozcestí zvuk zesílil, tak odbočil doprava. U druhého zeslábl, a tak se vrátil a zkusil doleva. Zvuk byl hlasitější. U třetího rozcestí zahrál tak silně, že mu zavibrovaly nárazníky. Další zatáčka, další, a pak před sebou spatřil světlo, které ho znovu zahřálo u srdce.

Byla to zelená. Nejzelenější a nejjasnější zelená, jakou uměl rozsvítit jenom jeden semafor. Semaforáček se sám nemohl hnout z místa, ale poslal své světlo vysoko nad živé ploty, aby ho Modráček viděl.

A najednou byl venku. Přímo mezi přáteli, kteří na něj čekali na kolejích.

„Modráčku!“ volali všichni najednou.

„Děkuju vám,“ zapískal Modráček a na panelu se mu rozsvítila všechna světýlka. „Bez vašeho volání bych se nikdy nevymotal. Slyšel jsem vás až do posledního oblouku.“

„A pošta?“ zeptala se Čiperka.

Modráček se podíval do vagónku. Zbývala ještě poslední pohlednice s mořem.

Pak už to šlo hladce. Všichni čtyři dojeli společně do třetí vesničky, kde na zastávce stála babička s košíčkem. „Ach, děti, to jste měly přijet už dávno,“ usmála se, „ale hlavně že jste tady.“ Vzala pohlednici s mořem a hlasitě se rozesmála radostí. A Modráčkovi dala do vagónku koláček pro Pošťáčka na uzdravenou.

Když se vlaky vrátily na nádraží, byl už večer. Hodiny na věži odbily osmou, a v malém okénku vozovny svítilo světýlko. Pošťáček už nekýchal. Doktor Mašinkář mu dal sirup a on spal pod dekou.

Modráček k němu tiše zajel a postavil koláček vedle něj. „Doručil jsem všechno,“ zašeptal. „I když jsem se cestou ztratil. Ale kamarádi mě našli.“

Pošťáček pootevřel jedno oko a usmál se. „Jsi výborný pošťák, Modráčku. A hlavně máš dobré přátele.“

Modráček zajel na své místo do vozovny, zhasl přední světla a nechal motor pomalu vychladnout. Za oknem blikal Semaforáček svou poslední žlutou, a pak zhasl i on.

A stejně tak, jak se unavený Modráček uložil k spánku mezi svými kamarády, může se i ty teď schoulit pod peřinku. A kdyby ses někdy ztratil, vždycky se ozve nějaký hlas, který tě zavede domů.

Dobrou noc.