Pohádky o mašinkách · 7 min čtení
Vláček Modráček a horská dráha
Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý modrý vláček Modráček. Na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky a každé ráno na něj ťukl, aby zapískal na dobré ráno.
Jednoho slunného odpoledne měl Modráček odvézt prázdné vagónky na vedlejší stanici. Cesta byla jasná, výhybky byly nastavené a semafory svítily zeleně. Modráček si cestou pobrukoval: „Tuc-tuc, tuc-tuc, všechno jde jako po drátkách.“
Jenže za velkou zatáčkou, kde se koleje rozdělovaly do lesa, byla výhybka přehozená jinak, než měla být. Modráček si toho nevšiml. Cítil jen, jak se pod ním kolejnice naklonily doprava, a než stačil zabrzdit, ocitl se na úplně jiné trati. Byla to trať s pestrobarevnými sloupky, s vlaječkami a s ohromnou cedulí: VESELÝ PARK – HORSKÁ DRÁHA.
„Ale ne!“ vykřikl Modráček. „To není moje trať!“
Zkusil zpátky, jenže zpátky už to nešlo. Za ním se zavřela závora a před ním se koleje začaly pomalu zvedat nahoru, výš a výš, až k oblakům. Modráček zakašlal párou a vagónky za ním zachrastily.
„Já... já jsem malý nádražní vláček,“ šeptal si. „Já jezdím po rovince! Nejvýš přes mostek!“
Cvak, cvak, cvak, vyvážel ho řetěz stále výš. Modráčkovi se třásla světýlka na panelu a zuby z kol mu cvakaly strachy. Dole se zmenšovaly domečky, stromy i rybník. Ještě nikdy nebyl tak vysoko.
Tu uslyšel za sebou veselé zahoukání. Po vedlejší koleji se k němu přiřítila nablýskaná červená mašinka s bílými pruhy po bocích a s komínkem tak malým, že vypadal jako malý klobouček.
„Čau! Já jsem Závoďák!“ zavolala. „Ty jsi tu poprvé, viď? Poznám to. Ještě nikdo nevypadal tak zelený, a to jsi modrý!“
„Já se strašně bojím,“ přiznal Modráček a zavřel přední světla. „Nechci dolů. Nechci to zažít.“
Závoďák se zastavil vedle něj a nesmál se mu. „Já se taky bál, když jsem tu byl poprvé,“ řekl tiše. „Víš, co mi pomohlo? Nedívat se dolů, ale dopředu. A hlavně, nedržet se křečovitě. Nech kola, ať se točí sama. Dráha ví, kudy vede.“
„A co když to nezvládnu?“
„Budu jet hned vedle tebe. A kdyby ses bál, zapískej. Já odpovím.“
Modráček se zhluboka nadechl páry. Pak ťukl na svůj panel a zapískal: „Pí-pí!“
„Pí-pí-pííí!“ odpověděl Závoďák, až se to rozlehlo po údolí. A to Modráčka trochu zahřálo u kotle.
Řetěz cvakl naposledy a koleje se před nimi zvedly na samý vrchol. Chvíli bylo ticho. Jen vítr si hvízdal ve vlaječkách. Modráček otevřel světla a spatřil celý kraj: zelené louky, stříbrný potok, svoje nádraží s hodinami, malinké jako hračka.
„To je ale krása,“ vydechl.
„Počkej, až uvidíš zbytek,“ zavolal Závoďák. „Tři, dva, jedna... jedeme!“
A už to bylo tady. Koleje se strmě sklonily a vláčky se řítily dolů. Modráčkovi zasvištěl vítr kolem komínu, vagónky se rozjásaly a hrnuly se za ním. „Iiiiiiá!“ vykřikl. Nejdřív strachy. Pak se mu ale v půlce svahu ten výkřik proměnil v něco jiného.
„Hurááá!“ zavolal. „Tohle je skvělé!“
Zatáčka doleva, zatáčka doprava. Modráček se naklonil, jak ho Závoďák naučil, a kola mu zpívala: žžžžum, žžžžum! Pak přišla smyčka, v níž se na chvilku ocitli vzhůru nohama. Vagónky se smály a cinkaly jako rolničky. Závoďák pískal vedle něj a Modráček pískal zpátky, a to tak hlasitě, že se po stromech lekli i ptáci.
Jeli nahoru, dolů, tunelem plným světýlek, přes můstek nad potůčkem, který se jim zablýskl pod koly jako stříbrná stuha. Zatáčky a skoky, a pak zase zpátky nahoru, a pořád dokola, dokud na obloze nezačaly vycházet první hvězdy.
Když konečně zastavili u malé zastávky pod dráhou, Modráček se zadýchaně zasmál. „Já jsem to dokázal! Já jsem se nejdřív bál, a pak jsem si to užil nejvíc na světě!“
„Já jsem věděl, že to dokážeš,“ usmál se Závoďák. „Víš, strach se někdy schová hned před tím nejlepším zážitkem.“
Pak ale Modráček pohlédl na hodiny na zastávce a vyjekl: „Jé! Vždyť já měl být už dávno na stanici! Vagónky čekají, výpravčí se bude zlobit!“
„Neboj,“ řekl Závoďák. „Znám zkratku. Ukážu ti cestu zpátky na tvoji trať.“
Pomalu a opatrně ho dovedl k tajné výhybce za parkem. Tam si Modráček všiml, že páka byla jen špatně zasunutá. Opatrně do ní strčil čumáčkem a ona cvakla na své místo.
„Děkuju ti, Závoďáku,“ řekl. „Kdybys nebyl, byl bych tam dodnes a třásl bych se strachy.“
„A kdybys ty nezapískal, nebyla by to taková sranda,“ zasmál se Závoďák. „Přijeď zas. Příště pojedeme dvakrát.“
„Určitě,“ slíbil Modráček. „Ale napřed pojedu ohlásit, že je výhybka u parku špatně přehozená, aby se už žádný malý vláček nepletl omylem.“
A tak se Modráček vrátil na svou trať. Vagónky dovezl na stanici jen s malým zpožděním a výpravčí se ani nezlobil, protože Modráček jim s nadšením vyprávěl o všem, co zažil. Večer zajel do své stanice pod hodinami, zhasl světýlka na panelu a spokojeně si povzdychl.
„Tuc-tuc,“ zašeptal do tmy. „Dnes jsem byl statečný. A zítra možná zase.“
A od té doby, kdykoli o víkendu zahlédl na obzoru červenou mašinku s bílými pruhy, zapískal pí-pí, a z dálky se mu vždycky ozvalo: pí-pí-pííí!