Pohádky o mašinkách · 7 min čtení

Vláček Modráček a žluté tlačítko

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. Bydlel tam malý modrý vláček Modráček. Na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky a každé ráno na něj ťukl, aby zapískal na dobré ráno.

Na panelu byla tlačítka všech barev. Červené troubilo, zelené rozsvěcelo přední světla, bílé zpívalo píseň o kolejích. A úplně vpravo bylo malé žluté tlačítko. To měl Modráček ze všech nejraději, protože ovládalo stěrače. Když zmáčkl žluté tlačítko, stěrače se rozhoupaly na předním skle: švih, švih, švih, a každá kapička hned zmizela.

Jednoho odpoledne dostal Modráček od strojvedoucího úkol. „Odvez do sousedního městečka bedny s jablky,“ řekl. „Ale pospěš si, obloha se mi nelíbí.“

Modráček vyjel. Za vesnicí se nebe zbarvilo do tmavě fialova. Zahřmělo, jako když někdo převrací obrovský hrnec, a z mraků se spustil liják. Kapky bubnovaly na střechu a stékaly po skle jako řeky.

„Žádný strach,“ zapískal Modráček. „Od toho mám své žluté tlačítko.“

Zmáčkl ho. Nestalo se nic. Stěrače se ani nehnuly. Zmáčkl ho znovu, silněji. Nic. Zkusil to potřetí a tlačítko jen smutně cvaklo a zůstalo zapadlé.

„Ale ne,“ zašeptal Modráček. „Vždyť já vůbec nevidím na koleje!“

Přes mokré sklo se svět rozmazal do šedých a stříbrných skvrn. Nebylo poznat, kde je kolej, kde výhybka a kde semafor. Bouřka řádila, blesky křižovaly oblohu a Modráček věděl, že jet dál naslepo by bylo nebezpečné. Pomalu zabrzdil a zastavil uprostřed trati. Kola zasyčela a bylo ticho, jen déšť bubnoval dál.

Modráček se trochu bál. Pak si ale vzpomněl, co mu vždycky říkal strojvedoucí: Když si nejsi jistý, zastav a požádej o pomoc. A tak zmáčkl bílé tlačítko, to, které zpívalo, a zapískal do bouřky: „Pííí, pííí! Tady Modráček! Potřebuji pomoc!“

Chvíli se nedělo nic. Pak se z deště ozvalo vzdálené zazvonění. Blížilo se světýlko, malé, ale odvážné. Byla to žlutá Čiperka.

„Modráčku! Viděla jsem tvé světlo z kopce,“ volala. „Co se stalo?“

„Rozbilo se mi tlačítko na stěrače. Nevidím na trať,“ posteskl si Modráček.

Čiperka se zamyslela. „Já bych ti pomohla, ale musím dávat pozor na svoje vagónky. Hned zavolám další kamarády!“

A opravdu, za malou chvíli přisupěl Ládíček, malý posunovací vláček, a na háčku vezl velkou lucernu. A hned za ním blikal Semaforáček, který se pro tuhle chvíli odpojil od svého stožáru a nechal se naložit na vozík.

„Neboj se, Modráčku,“ řekl Ládíček. „Pojedu před tebou. Dívej se jen na moji lucernu. Kam zasvítím, tam je kolej v pořádku.“

„A já ti ze strany budu dávat znamení,“ přidal se Semaforáček. „Zelená znamená jeď, žlutá zpomal, červená stůj. Spolehni se na mě.“

„A já pojedu hned za tebou,“ dodala Čiperka, „abys věděl, že nejsi sám.“

Modráček se rozjel úplně pomalu. Před ním se v dešti houpala Ládíčkova lucerna jako malá hvězdička. Po straně blikalo Semaforáčkovo světlo a Modráček se řídil jeho barvami. Zelená, zelená, žlutá. To byla ostrá zatáčka. Zpomalil. Zelená, zelená.

Přijeli k mostu přes říčku. Voda pod ním hučela a pěnila se. Modráček se zastavil a polkl.

„Já se bojím,“ přiznal.

„To je v pořádku,“ řekl Ládíček. „Bát se je prozíravé. Ale koukej, most je pevný. Pojedeme společně, kolo za kolem.“

A tak přejeli. Pomalu, opatrně, s lucernou vpředu a s kamarádkou vzadu. Most se pod nimi ani nezachvěl.

Za mostem déšť pomalu slábl. Hřmění se vzdalovalo za hory a mraky se trhaly. Na kolejích se zalesklo poslední kapky vody a na obloze vykoukl pruh zlatého světla.

Nakonec Modráček dojel do městečka. Bedny s jablky vyložili, a ani jedno jablíčko se nepoškodilo. Lidé na nádraží tleskali a děti mávaly. Modráček se otočil ke kamarádům a řekl: „Děkuji vám. Sám bych to nedokázal.“

„Od toho přece kamarádi jsou,“ usmála se Čiperka.

Druhý den ráno odvezli Modráčka do opravny. Pan mechanik, starý pán s olejovou čepicí, otevřel panel a posvítil si dovnitř. „Aha,“ zabručel. „Ve žlutém tlačítku se přetrhl drátek. Po těch letech mačkání se není čemu divit.“

Vzal malé kleštičky, drátek spojil, vyčistil kontakty a tlačítko znovu přišrouboval. „Teď zkus,“ řekl.

Modráček opatrně zmáčkl žluté tlačítko. Švih, švih, švih! Stěrače se rozhoupaly a sklo se rázem zaleskla čistotou.

„Funguje!“ zapískal Modráček radostně.

„A pamatuj,“ dodal mechanik, „že když se něco rozbije, není to žádná ostuda. Důležité je, že víš, komu zavolat.“

Modráček přikývl. Od toho dne si každé ráno nejdřív ťukl na panel, zkontroloval všechna tlačítka a nakonec s úsměvem zmáčkl to žluté. A když v noci venku zabubnoval déšť, vždycky se v duchu usmál. Věděl, že na kolejích není nikdy sám.

A jestli neusnul, tak ještě dnes stojí na nádraží a těší se na další jízdu.