Pohádky o mašinkách · 7 min čtení

Vláček Modráček a les plný výhybek

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho odpoledne dostal Modráček důležitý úkol. Daleko za vesnicí, hluboko v lese, stála stará hájovna a u ní čekal vagónek plný voňavých šišek a suchého dříví na zimu. „Dojeď pro něj, Modráčku," řekl strojvedoucí a poplácal ho po komíně, „ale vrať se, než se setmí."

Modráček si spokojeně zapískal, rozsvítil přední světla a vyjel. Koleje do lesa se ale pořád rozdvojovaly. Byla tam jedna výhybka za druhou, jako když někdo rozsype po zemi spoustu velkých písmen Y. Modráček si je proto pečlivě počítal: „U první doleva, u druhé doprava, u třetí zase doleva."
U hájovny zacouval k vagónku, cvak, a měl ho zapřažený. Šišky voněly pryskyřicí a Modráček byl na sebe pyšný, jak mu to šlo.

A pak se to stalo. Cestou zpátky mu nad kolejemi přeletěla velikánská sova. Byla tichá jako peříčko a Modráček se za ní zadíval, jen na chviličku — a než se nadál, projel výhybkou, kterou si vůbec nepočítal.

Kolej pod ním najednou zarostla trávou a mezi pražci kvetly kopretiny. Vedla ho hloub a hloub pod staré smrky, až skončila u dřevěného zarážedla, které tam stálo kdo ví odkdy. Dál to nešlo.
Modráček se rozhlédl. Kolem dokola les, samý strom, a všechny stromy vypadaly úplně stejně. Slunce už zapadlo za kopec.
Modráček zmáčkl na panelu knoflík s píšťalkou. Húúú!
Nikdo neodpověděl. Jenom ozvěna se vrátila zpátky mezi kmeny a pak bylo zase ticho. Rychloměr ukazoval nulu a Modráčkovi bylo docela malinko úzko.

Mezitím na nádraží odbily hodiny na věži sedmou. Starý Semaforáček se podíval na kolej, kde měl v tu dobu stát Modráček, ale kolej byla prázdná. Zablikal žlutým světlem, což u něj znamenalo přemýšlení.
„Modráček se nevrátil z lesa," řekl.
„Tak ho jdeme hledat!" zapískal Ládíček, malý posunovací vláček, který byl mrštný a šikovný.
„Já se ale nemůžu hnout z místa," posteskl si Semaforáček. „Jsem semafor, mám nohu zabetonovanou v zemi." Chvilku blikal žlutě a pak se rozzářil. „Ale umím něco jiného. Umím svítit!"
Natočil svou lucernu vzhůru nad koruny stromů a rozsvítil tu nejzelenější a nejjasnější zelenou, jakou uměl. Zářila do dálky jako maják. „Ať Modráček pozná, kde je domov."

Ládíček vjel mezi stromy. U každé výhybky zastavil, ztišil motor a poslouchal.
Na jednom smrku se probudila veverka — ta samá veverka, co kdysi popletla hodiny na věži, když si v nich schovala zásoby na zimu.
„Ládíčku, co děláš v noci v lese?" zavolala dolů.
„Modráček se ztratil mezi výhybkami."
„Modráček?" Veverka zastříhala oušky. „Ten se na mne tenkrát vůbec nezlobil, když jsem zastavila hodiny. Počkej, hned jsem zpátky!"
Vyběhla až na špičku nejvyššího smrku, zaclonila si oči packou a rozhlédla se po lese. A daleko, daleko mezi větvemi uviděla dvě malinká světýlka.
„Tamhle je!" volala. „Třetí výhybku přehoď doleva a pak už pořád rovně!"

Ládíček přehodil výhybku a rozjel se. A jak jel, pískal. Húúú!
A z dálky se ozvalo: Húúú!
Za chviličku svítily proti sobě dva páry světel a Modráček byl tak rád, že se mu na panelu rozsvítila úplně všechna světýlka najednou.
„Já jsem si ty výhybky popletl," řekl tiše a bylo mu to líto. „Zadíval jsem se na sovu a přehlédl výhybku."
Ládíček se zasmál a jemně do něj drcnul nárazníkem. „Kamarády přece v lese nehledáme proto, abychom jim pak něco vyčítali. Hledáme je proto, že je máme rádi."

Pak jel Ládíček napřed a přehazoval jednu výhybku za druhou, Modráček se soupravou šišek za ním a veverka jim po větvích dělala doprovod. A když vyjeli z hlubokého lesa, uviděli nad korunami stromů zelenou zář Semaforáčkova světla. Stačilo jet pořád za ní.

Na nádraží ukazovaly hodiny na věži přesně devět. Semaforáček přepnul na zelenou a několikrát blikl radostí, strojvedoucí vyběhl z výpravní budovy v papučích a veverka dostala za odměnu tři nejhezčí šišky z celého vagónku.
Šišky a dříví putovaly do kůlny, veverka se vrátila do svého hnízda a Modráček zajel na své místo do vozovny. Nechal motor pomalu vychladnout, jak správně ukazoval jeho teploměr, a na panelu si rozsvítil to malé modré světýlko, které znamená, že je všechno v pořádku.

A než zavřel oči, pomyslel si, že v lese je spousta výhybek a někdy se na nich dá splést. Ale dokud má člověk kamarády, kteří se pro něj vydají do tmy, není nikdy doopravdy ztracený.

A stejně tak, jako usnul Modráček s tichým funěním ve své teplé vozovně, může teď spočinout i tvá hlavička na polštáři. Semaforáček svítí zeleně, Ládíček odpočívá na vedlejší koleji a všichni, kdo tě mají rádi, jsou blízko.
Dobrou noc.