Pohádky o mašinkách · 7 min čtení

Vláček Modráček a výhybka, která byla špatně přehozená

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. Bydlel tam malý modrý vláček Modráček. Na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky a každé ráno na něj ťukl, aby zapískal na dobré ráno.

Jednoho podzimního odpoledne se hnala po kolejích žlutá mašinka Čiperka. Vezla vagónek plný pošty a byla tak vesele rozjetá, že si cestou prozpěvovala: „Cink-cink, pšš-pšš, já jsem Čiperka, nejrychlejší ze všech!“

Právě tehdy dostal Modráček od pana strojvedoucího úkol. Měl odvézt pár bedýnek s hruškami do sousední vesnice, a to po vedlejší trati za kopcem. „Jeď opatrně a dávej pozor,“ řekl strojvedoucí. „Dnes je kolem trati hodně listí a v mlze je všechno hůř vidět.“

„Budu dávat pozor,“ slíbil Modráček, zapískal a rozjel se.

Čiperka mezitím dojela k velké výhybce u lesa. Správně tu měla jet rovně, po hlavní trati k nádraží. Jenže někdo před ní výhybku nechal přehozenou na špatnou stranu, ke staré slepé koleji, kde už dávno žádný vlak nejezdil. Semafor navíc zakrývala mlha a spadané listí.

Čiperka se dívala na sluníčko, které se zrovna prodralo mezi mraky, a zpívala. Výhybky si vůbec nevšimla. Kolečka zacvakala, vagónek sebou škubl a Čiperka zahnula doprava, na slepou kolej.

„Tohle není ono,“ napadlo ji. Jela ale příliš rychle. Začala brzdit, ale kolej byla kluzká od listí. Ozvalo se hlasité BUM! a Čiperka narazila do rezavé zarážky na konci koleje.

Všude se rozhostilo ticho. Jen z jejího komínku se líně vinul tenký obláček páry.

Čiperka byla hodně rozbitá. Jedno kolo měla zkřivené, nárazník promáčklý a z boku jí visel cár plechu. Nejhorší bylo, že se jí rozbila i vysílačka. Zkoušela zapískat, ale ozval se jen tichý, zachrčelý zvuk, který neslyšel nikdo.

„Haló! Pomoc!“ volala, jenže slepá kolej ležela daleko od nádraží, schovaná za hustými keři. Nikdo tudy nechodil. Čiperka se najednou cítila malá a opuštěná. Světla jí zablikala, až úplně zhasla.

A tehdy se z dálky ozvalo povědomé: „Pšš-pšš, cink-cink!“

Byl to Modráček, který jel s hruškami po vedlejší trati. Když dojel k velké výhybce, zpomalil. Dával pozor, jak slíbil. A všiml si, že výhybka je nastavená jinak, než má. Pod listím vedla na slepou kolej čerstvá stopa od kolejnic.

„Ta stopa je ale nová,“ zamumlal si Modráček a podíval se na svůj panel. Teploměr ukazoval, že někde nedaleko stojí něco studeného. „Že by tu někdo byl?“

Zastavil, natáhl krk a zahleděl se do keřů. A tam, na konci slepé koleje, uviděl žlutý bok s promáčklým plechem.

„Čiperko!“ zvolal. „Jsi to ty? Co se ti stalo?“

Čiperka sotva slyšitelně zašeptala: „Výhybka... nevšimla jsem si... narazila jsem...“ Vysílačka jen zachrčela.

Modráček se lekl, ale hned si uvědomil, že teď je důležité zůstat klidný. „Neboj se, Čiperko, jsem tady. Nejdřív zavolám pomoc.“

Ťukl na panel a zapískal, jak nejhlasitěji uměl: „Tu-tuuu! Tu-tuuu! Pomoc na slepé koleji!“ Jeho hlas se rozlehl lesem až k nádraží. A protože mu dobře fungovala vysílačka, poslal hned zprávu i strojvedoucímu: „Čiperka je rozbitá u velké výhybky. Potřebujeme pana Kolečka a jeřáb!“

Pak se podíval na výhybku. Sám ji přehodit nemohl, ale mohl na ni zasvítit předními světly, aby ji nikdo další nepřehlédl. Rozsvítil je naplno a v mlze se objevila zářící modrá skvrna. Žádný vlak už tu nemohl špatně zahnout.

„Vydrž, Čiperko,“ šeptal. „Pomoc je na cestě.“

Za chvíli se ozvalo hlasité hučení a po hlavní trati přijel pan Kolečko s Ládíčkem a malým jeřábovým vozem. Strojvedoucí vyskočil z kabiny, přehodil výhybku na správnou stranu a pak všichni společně zamířili ke slepé koleji.

Pan Kolečko prohlédl Čiperku a pokýval hlavou. „Jsi rozbitá hodně, ale neboj se. To spravíme.“

Opatrně ji zvedli jeřábem, vyndali zkřivené kolo a Ládíček ji pomalu odtáhl zpátky na hlavní trať. Modráček jel vedle ní a celou cestu jí povídal veselé příběhy, aby se nebála.

V dílně u nádraží pan Kolečko vyměnil kolo, narovnal nárazník a zalepil plech. Nakonec zapojil nové dráty do vysílačky. „Zkus to,“ řekl.

Čiperka se nadechla a zapískala: „Tu-tuuu!“ Zvuk se rozlehl celou dílnou, čistý a zvonivý.

„Funguje to!“ zaradovala se. „Jsem zase celá!“

Strojvedoucí slíbil, že od teď bude na výhybce velké červené světlo a pan Semaforáček ji bude hlídat. Čiperka si pak s Modráčkem stoupla na nádražní kolej a dívala se, jak zapadá slunce.

„Děkuju, Modráčku,“ řekla tiše. „Kdybys nejel kolem a nevšiml si, stála bych tam celou noc.“

„To nic,“ usmál se Modráček. „Pozorně se dívat a pomáhat, to je přece to nejlepší, co kamarád může udělat.“

A tak se stalo, že se Čiperka už nikdy nedívala jen na sluníčko, ale vždycky i na koleje před sebou. A všechny hrušky i pošta dojely nakonec v pořádku na místo.

Modráček zajel do vozovny, nechal motor pomalu vychladnout a spokojeně zavřel oči. Čiperka usnula vedle něj, celá opravená a šťastná.

I ty můžeš teď zavřít očička. Koleje jsou klidné, výhybky správně přehozené a všichni vláčci spí.
Dobrou noc.