Pohádky o mašinkách · 6 min čtení

Vláček Modráček a rozbité tlačítko na odpojení vagónů

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky. Velmi důležité bylo růžové tlačítko. To totiž vagóny za Modráčkem připojovalo a odpojovalo.

Jednoho jasného rána dostal Modráček důležitý úkol. V lomu za kopcem čekaly tři vagóny plné kamení a ty bylo třeba odvézt na nádraží, kde z něj měli stavět nový nástupiště.

„Šťastnou cestu, Modráčku,“ zamával strojvedoucí. Starý Semaforáček zablikal zeleně a malý Ládíček zapískal na pozdrav.

V lomu Modráček zacouval k vagónům, cvaklo to, vagóny byly zapřažené a Modráček vyrazil. Kamení v nich jenom chrastilo. Modráček pozvolna stoupal do kopce a funěl: „Pomalu... a jistě... pomalu... a jistě.“

Nahoře na kopci se cesta narovnala. Modráček se rozjel o trochu rychleji, a právě tam se to stalo. Růžové tlačítko na jeho panelu tiše křuplo. Nikdo si toho nevšiml, ani Modráček. Tlačítko se samo od sebe zmáčklo, a vagóny se bez jediného zvuku odpojily.

Modráček jel dál. Vlastně se mu jelo nějak lehce. Pískal si písničku, pozoroval ptáky nad poli a těšil se na nádraží. „Dneska jsem opravdu rychlý,“ pomyslel si pyšně.

Vagóny mezitím zpomalovaly. Nahoře na kopci se ještě chvilku kodrcaly, pak se jemně naklonily a začaly se pomaličku, pomaličku rozjíždět zpátky z kopce, dolů do údolí.

Modráček dojel na nádraží. Strojvedoucí vystoupil, podíval se za Modráčka a podrbal se na hlavě. „Modráčku, a kde jsou vagóny?“

Modráček se rozhlédl. Za ním byla jenom prázdná kolej. „To není možné! Vždyť jsem je cítil celou cestu!“ Podíval se na panel a růžové tlačítko svítilo zvláštně, jako by bylo trochu pokřivené. „Aha,“ špitl. „Asi se mi rozbilo a vagóny odpojilo.“

Hned se otočil a vyrazil zpátky. „Musím je najít! Co když někomu ublíží?“ Semaforáček rozsvítil nejjasnější zelenou, aby mu svítil na cestu, a Ládíček zapískal: „Pojedu s tebou!“

Jeli podél kolejí a Modráček se pořád rozhlížel. Nahoře na kopci nic. Za zatáčkou nic. „Kde jen mohou být?“

Pak sjeli dolů pod kopec, kde koleje končily v pěkném rovném údolí, a Modráček se zastavil. Na kolejích stály, klidně a v řadě, tři vagóny s kamením. Nic se jim nestalo. Kolej tam totiž stoupala mírně nahoru, a vagóny se po ní nejdřív rozjely, ale pak samy zpomalily a zastavily. Jenom jim na střechách seděli dva zvědaví vrabci.

„Vy jste v pořádku!“ zaradoval se Modráček a od radosti zapískal tak hlasitě, že vrabci vyletěli.

Opatrně k nim zacouval, cvak, a všechny tři vagóny měl zase zapřažené. Tentokrát ale nemačkal žádné tlačítko, jen Ládíček mu pomohl a zajistil spojku ručně. Pak se pomalinku, krok za krokem vydali zpátky na nádraží. Modráček se po cestě pořád ohlížel, jestli vagóny jedou za ním.

Na nádraží je už všichni čekali. Strojvedoucí poplácal vagóny po bocích a řekl: „Dneska to dopadlo dobře. Ale ten panel, Modráčku, musíme opravit.“

Zavezli Modráčka do opravny, kde bydlel pan mechanik Kolečko v modrých montérkách s velkou kapsou plnou šroubováčků. Vzal růžové tlačítko do ruky, zakroutil jím a zabručel: „Pružinka se zlomila, stává se to.“ Vyměnil ji za novou, pevnou, a tlačítko krásně cvaklo.

„A ještě něco bych chtěl,“ řekl Modráček trochu stydlivě. „Aby příště nebylo třeba hádat, jestli jedou vagóny za mnou.“

Kolečko se usmál. „To máš pravdu. Přimontujeme ti kontrolní světýlko.“ Přišrouboval na panel malou kulatou žárovičku a zapojil ji ke spojce. „Když budou vagóny pevně připojené, rozsvítí se zeleně. Když ne, zhasne.“

Modráček to hned zkusil. Připojil vagóny, a světýlko se rozsvítilo svěže zelenou barvou. Odpojil je, a světýlko zhaslo. „Skvělé!“ zapískal.

Když pak další den vezl zase kamení z lomu, pořád se díval na to zelené světýlko, které svítilo celou cestu nahoru, přes kopec i dolů. Vagóny jely poslušně za ním jako tři věrní kamarádi.

Večer zajel Modráček do vozovny. Světýlko zhaslo, jakmile ho odpojil od vagónů, a on spokojeně vydechl. Zavřel oči a poslouchal, jak venku tiše cvakají hodiny na věži. A stejně klidně a spokojeně, jako Modráček usnul ve své vozovně, může teď i tvoje hlavička zapadnout do polštáře. Všechno je na svém místě a všechno je v pořádku.

Dobrou noc.