Pohádky z lesa · 3 min čtení

Kouzelná houba, která chtěla domů

Byl jednou jeden chlapec jménem Toník, který se rád procházel po lese za vesnicí. Jednoho dne uviděl pod starým dubem malou houbičku, která se leskla jako by v sobě měla kousek měsíčního světla. Byla tak krásná, že si ji Toník opatrně utrhl a vložil do košíku, aby ji odnesl domů.

Cestou domů si všiml, že houba jemně šeptá. Prosím tě, nejez mě, ozval se tenoučký hlásek. Toník se lekl a málem košík upustil. Ty umíš mluvit? zeptal se udiveně. Jen trošku, protože jsem kouzelná houba lesa, odpověděla houba. Rostu tu už sto let a starám se o to, aby v lese bylo dost vláhy pro stromy a houby po mně.

Toník se zamyslel. Doma měl houbu strčit do polévky, jak to dělávala babička se všemi houbami, které v lese našel. Ale tahle houba mu nepřipadala jako obyčejná. A co bude s lesem, když tu nebudeš? zeptal se. Houba smutně povzdechla. Bez mě začnou stromy kolem chřadnout a zvířátka budou mít méně vody k pití. Jsem malá, ale důležitá součást lesa.

Toníkovi se udělalo houby líto. Pochopil, že i maličká věc může mít velký význam, i když to na první pohled není vidět. Dobře, řekl nakonec, nesním tě. Vrátím tě zpátky pod ten dub, kde jsi rostla. Houba radostí až zazářila. Děkuji ti, Toníku. Za tvou dobrotu ti slibuji, že kdykoli půjdeš kolem, ukážu ti nejkrásnější místa v lese.

Toník se otočil a běžel zpátky k starému dubu. Houbu opatrně položil do mechu, přesně tam, kde ji našel. Sotva se jí dotkl země, zajiskřila a zapustila kořínky, jako by se nikdy nehnula. Toník se usmál a vydal se domů s prázdným košíkem, ale s plným srdcem.

Od té doby, kdykoli šel Toník lesem, kouzelná houba mu prý ukazovala nejsladší jahody a nejbezpečnější cestičky. A on už nikdy žádnou houbu z lesa jen tak neodnesl, aniž by se nejprve zeptal, jestli může.