Pohádky o mašinkách · 6 min čtení

Vláček Modráček a záplava na nádraží

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho dne se od rána mračilo, a než se Modráček nadál, spustil se pořádný liják. Kapky bubnovaly na střechu nádraží jako stovky malých kladívek a z okapů tekly celé potůčky. Modráček stál pod přístřeškem a s obdivem sledoval, jak si dešťové kapky hrají na kolejích.

Jenže jak liják sílil, začalo se dít něco, co se Modráčkovi vůbec nelíbilo. Voda z kopce nad vesnicí stékala dolů rovnou k nádraží a pomalu se rozlévala po nástupišti. Kaluž za kaluží, až se u kolejí utvořilo malé jezírko a voda čvachtala Modráčkovi kolem kol.

„To se mi nelíbí,“ řekl si Modráček a podíval se na svůj přístrojový panel. Ručička vlhkoměru se pomalu sunula k červené značce. Zapískal na svého kamaráda, starého Semaforáčka, který stál kousek dál a statečně svítil svým žlutým světlem i v tom dešti.

„Semaforáčku, voda stoupá! Co budeme dělat?“
Semaforáček zablikal žlutě, což u něj znamená přemýšlení. „Vzpomínám si, že za výpravní budovou je stará okapová rýna. Praskla na ní spojka a listí ucpalo dešťovou trubku. Voda proto neteče tam dolů, kam má, ale rovnou k nám na nástupiště.“

Modráček se rozjel podívat a opravdu, u rohu budovy visela ohnutá plechová trubka a z prasklého místa tekla voda přímo na koleje. „Musíme to opravit, než se nádraží celé zaplaví!“

Zapískal na Ládíčka, malého posunovacího vláčka, který byl mrštný a šikovný a uměl si poradit skoro s čímkoliv. Ládíček přijel s malým vozíkem, na kterém vozí nářadí pro strojvedoucí, a společně se pustili do práce.

Nejdřív potřebovali vyčistit ucpanou trubku. Ládíček vytáhl z vozíku dlouhý kartáč na tyči a opatrně ho strčil do trubky a vytáhl ven. Ven vypadlo listí, pár šišek a jedna zbloudilá kaštanová slupka. Voda hned začala téct rychleji.

Pak bylo potřeba spojit prasklé místo. Semaforáček, i když se nemohl hnout ze svého místa, svítil svou nejjasnější žlutou barvou přímo na trubku, aby Ládíček dobře viděl, kde má šroubovákem utáhnout uvolněnou spojku. Ládíček přiložil kus plechu jako záplatu, přidržel ho kleštěmi a šroubovákem pevně utáhl dva šroubky, aby záplata držela na svém místě.

Modráček zatím nezahálel. Svým pluhem na předku, kterým v zimě odhrnoval sníh, opatrně shrnul největší kaluž pryč z kolejí do postranního příkopu, aby voda rychleji odtekla. Bylo to těžké, kola mu klouzala po mokrých kolejích, ale nevzdával se.

Když byla trubka opravená a spojka pevně utažená, zkontrolovali výsledné dílo. Voda z okapu tekla přesně tam, kam měla — rovnou do příkopu za nádražím. Kaluž po kaluži voda odtékala pryč a koleje byly za chvíli zase vidět. I nástupiště začalo pomalu osychat.

„Výborně!“ zapískal Modráček spokojeně a na panelu se mu rozsvítilo malé modré světýlko, které znamenalo, že je všechno v pořádku. Semaforáček spokojeně přepnul na zelenou a Ládíček pyšně poplácal svůj vozík s nářadím.

„Sám bych to nezvládl,“ řekl Modráček tiše. „Potřeboval jsem tvé oči, Semaforáčku, i tvé šikovné ruce, Ládíčku.“
„A já zase potřeboval vás dva,“ odpověděl Ládíček. „Kartáč, kleště a šroubovák jsou fajn, ale bez kamarádů, kteří pomohou, by mi byly málo platné.“

Déšť pomalu ustával a mezi mraky vykouklo poslední odpolední sluníčko. Ozářilo mokré nádraží, které se teď blyštělo čistotou, a na věži hodiny tiše odbily sedmou.

Cestou do vozovny se Modráček ještě jednou ohlédl na opravenou okapovou trubku a usmál se. Věděl, že kdyby to zkoušel sám, voda by možná zaplavila celé nádraží. Ale protože si navzájem pomohli, každý tím, co uměl nejlépe, problém byl za chvíli vyřešený.

Modráček zajel na své místo do vozovny, nechal motor pomalu vychladnout, což si ověřil na svém teploměru, zavřel oči a s tichým funěním usnul. A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně, může teď spočinout i tvá hlavička na polštáři. Venku už dávno přestalo pršet, Semaforáček svítí zeleně a všichni, kdo tě mají rádi, jsou blízko.
Dobrou noc.