Pohádky o mravenečkovi · 5 min čtení

Mraveneček Ferda a ztracená nožička

V hlubokém lese, kousek od staré pařezové chaloupky, žil malý mraveneček jménem Ferda. Nebyl to obyčejný mraveneček – měl totiž tajnou superschopnost. Uměl běhat tak rychle, že se za ním na cestičce zvedal obláček prachu a ostatní broučci jen kroutili hlavičkami úžasem. "Ferdo, ty jsi jako malý blesk!" volávala na něj babička Beruška, která bydlela pod velkým listem kapradiny.

Ferda svou rychlost moc rád předváděl. Každé ráno se rozeběhl od mraveniště až k potoku a zpátky, jen aby si to užil. Jednoho dne se ale rozhodl, že zkusí ještě rychlejší trasu – přes trnitý keř, kolem staré pařezu a dolů po kamenité stráni.

Rozběhl se plnou silou. Nožičky mu jen svištěly, tráva se ohýbala, jak kolem ní proletěl. Jenže na kamenité stráni zakopl o malý kamínek a s velkým žuchnutím se skutálel dolů z kopce. Když se konečně zastavil a otřepal se z listí, zjistil, že mu jedna nožička úplně chybí! Utrhla se mu při tom pádu a zůstala někde nahoře na stráni.

"Ach jo," povzdechl si Ferda a podíval se kolem sebe. Byl v neznámé části lesa, mezi vysokými kapradinami, a jeho nožička byla ztracená. Bez ní se mu běhalo nastojato a vůbec ne rychle, kulhal a bylo mu do pláče.

Naštěstí kolem zrovna procházela beruška Berta, veselá tečkovaná kamarádka, kterou v lese znal snad každý brouček. Všimla si smutného mravenečka a hned k němu přiběhla.

"Copak se ti stalo, Ferdo?" zeptala se starostlivě.

"Utrhla se mi nožička, když jsem běžel moc rychle po kamenité stráni. Teď ji nemůžu najít a bez ní neumím pořádně chodit," posteskl si mraveneček.

Berta se na chvilku zamyslela a pak zamávala svými malými křidélky. "Nebreč, Ferdo. Spolu ji určitě najdeme. Ty znáš les zespoda, protože tam běháš každý den, a já se zase umím dívat shora, když vzlétnu. Uvidíš, půjde nám to rychle!"

Beruška Berta vzlétla nad koruny stromů a rozhlížela se dolů na stráň. Ferda zatím pomalu, kulhavě, hledal mezi kamínky a listím. Hledali tu na jednu stranu, tu na druhou, přeskakovali kořeny a nahlíželi pod houby.

Po chvíli Berta z výšky zahlédla malý lesklý bod, který se blýskal ve slunci mezi mechem. "Ferdo, tamhle! U toho velkého kamene, vidím něco třpytivého!" zavolala a snesla se dolů.

Ferda se tam co nejrychleji dobelhal, a opravdu – ležela tam jeho ztracená nožička, celá a nepoškozená, jen trošku zaprášená od pádu. Radostí málem poskočil, i když to na jedné noze nebylo snadné.

Berta mu pomohla nožičku očistit lístkem jitrocele a pak ji společně s pomocí staré housenky, která uměla šít pevné nitě z pavučin, znovu připevnili na své místo. Ferda opatrně zkusil udělat pár kroků. Fungovalo to! Nožička držela pevně jako předtím.

"Děkuju ti, Berto! Bez tebe bych ji nikdy nenašel," řekl vděčně mraveneček a obejmul svou novou kamarádku kolem krovek.

"Není zač," usmála se beruška. "Ale příště možná zkus běhat trošku pomaleji, ať si nožičky nešetříš zbytečně."

Ferda se zasmál a slíbil, že si dá pozor. Od té doby sice pořád uměl běhat rychleji než kdokoli jiný v lese, ale na kamenitou stráň si dával velký pozor. A kdykoli se s Bertou potkali na cestičce, vždycky si spolu na chvilku sedli a povídali si o tom, jak spolu jednou hledali ztracenou nožičku – a jak je dobré mít kamaráda, na kterého se člověk může spolehnout, ať se stane cokoli.