Pohádky o mašinkách · 8 min čtení

Vláček Modráček a první jízda tunelem

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho slunného rána přišel na nástupiště strojvedoucí s velkou mapou v ruce. „Modráčku, dnes pojedeš dál než kdy jindy," řekl a rozvinul mapu na peróně. „Za horou je městečko, které čeká na balíky s knihami do školy. Ale abys se tam dostal, musíš poprvé projet tunelem."
Modráček se podíval na mapu. Kolej se na ní pěkně vinula až k úpatí hory a tam, přímo v kopci, byla nakreslená černá díra jako otevřená pusa. Modráčkovi z toho pod kotlem trošku zamrazilo.

„Tunelem?" zeptal se tiše. „To znamená jet dovnitř do hory? Do tmy?"
„Přesně tak," usmál se strojvedoucí. „Ale neboj se, kolej tě povede bezpečně jako vždycky. Než pojedeš, zajeď se zeptat starého Parníčka. Ten tunelem projel víckrát, než má kdo spočítáno."

Starý Parníček stál na vedlejší koleji za vozovnou. Byl to opravdu starý vláček, celý černý a lesklý od mnoha let jízdy, s velkým komínem a kolečky, která už dávno nesloužila k jízdě, jen k odpočinku. Sloužil teď jako památník a rád si povídal s mladšími vláčky, kteří za ním přijeli pro radu.

„Parníčku," zapískal Modráček, „mám dnes poprvé jet tunelem a trošku se bojím. Co když se v té tmě ztratím? Co když do něčeho vrazím?"
Parníček vytvořil obláček kouře, což u něj znamenalo, že se usmívá. „Pamatuji si svou první jízdu tunelem, jako by to bylo včera, a přitom je to už spousta a spousta let. I mně bylo tenkrát úzko. Ale povím ti, co jsem se tam naučil, a ty na to nikdy nezapomeneš."

„Za prvé," řekl Parníček, „než vjedeš do tunelu, vždycky si pořádně zapískej. Húúú! Tunel je úzký a tvůj hlas se v něm rozlehne dopředu, aby každý věděl, že přijíždíš."
„Za druhé, rozsviť si přední světla, jak nejjasněji umíš. V tunelu není tma proto, že by tam něco strašilo, ale proto, že tam prostě nesvítí sluníčko. Tvá vlastní světla ti ukážou koleje úplně stejně jako ve dne."
„A za třetí," dodal Parníček a poklepal si na bok, kde měl vybledlý, ale pořád hrdý nátěr, „jeď svým vlastním tempem. Ne moc rychle, ať máš čas všechno vidět, ale ani moc pomalu, ať se ti netočí kola nadarmo. A hlavně – věř svým kolejím. Ty tě tunelem provedou úplně stejně jistě, jako tě provádí venku na slunci. Kolej se v temnotě nemění."

Modráček si to všechno pečlivě zapamatoval, poděkoval Parníčkovi a rozjel se k hoře. Cestou potkal Semaforáčka, který mu na rozloučenou zablikal zelenou, a Ládíčka, malého posunovacího vláčka, jenž mu popřál šťastnou cestu a slíbil, že na něj počká na druhé straně, kdyby bylo potřeba.

Když se Modráček přiblížil k hoře, uviděl ten černý otvor v kopci úplně stejný, jako byl na mapě. Srdce, tedy spíš kotel, mu poskočilo. Ale vzpomněl si na Parníčkova slova. Nejdřív se pořádně nadechl páry a zapískal, jak nejhlasitěji uměl: „Húúúú!" Ozvěna se mu vrátila zpátky z tunelu jako ozvěna z veliké studny.
Pak rozsvítil svá přední světla na nejjasnější stupeň, až mu ozářila celou kolej před koly, a pomalu, jistým tempem vjel dovnitř.

V tunelu byla tma, to je pravda, ale byla to jenom tma, žádné strašidlo. Modráčkova světla ukazovala koleje jasně dopředu, kapky vody tu a tam kapaly ze stropu a jejich zvuk se v úzké chodbě hezky rozléhal. Modráček slyšel sám sebe, jak si pobrukuje – klap, klap, klap – a to mu dodávalo odvahu.
Uprostřed tunelu si najednou všiml, že se před ním na koleji něco leskne. Zpomalil a jeho světla ozářila malý netopýří pár očí, který se na něj překvapeně díval z výklenku ve zdi.
„Neboj se," zapískal Modráček tiše, „jenom tudy projíždím, nechci tě rušit." Netopýr zamával křídly a schoval se hlouběji do výklenku, aby měl Modráček volnou cestu. Modráček jel dál, přesně tím tempem, jaké mu radil Parníček, ani rychle, ani pomalu, a s očima na kolejích.

A pak, najednou, se před ním objevila skulinka světla. Nejdřív malá jako hvězdička, pak stále větší a jasnější, až se celý tunel rozevřel do zeleného údolí na druhé straně hory. Modráček vyjel na sluníčko a zamrkal, jak moc najednou svítilo.
Na koleji ho už čekal Ládíček, který sem přejel oklikou po jiné trati. „Tak co, jaké to bylo?" zapískal.
„Bylo to úplně jiné, než jsem si myslel," odpověděl Modráček hrdě. „Tma tam vlastně vůbec nevadí, když má vláček světla, hlas a trpělivost. A ještě jsem tam potkal netopýra, který má tunel za svůj domov."

Ve městečku za horou složil Modráček balíky s knihami rovnou před školu, kde na něj děti mávaly z oken, a pak se s Ládíčkem vydal zpátky tunelem. A tentokrát docela bez obav.
Když dorazil na své nádraží, hodiny na věži právě odbíjely večer. Modráček zajel k Parníčkovi, aby mu poděkoval, a starý vláček spokojeně udělal obláček kouře. „Věděl jsem, že to zvládneš. Kolej se nemění, ať je tma nebo světlo, a kdo jí věří, ten se nikdy neztratí."

Cestou do vozovny se Modráček ještě jednou ohlédl směrem k hoře, kde se v dálce černal vchod do tunelu, a usmál se. Zajel na své místo, nechal motor pomalu vychladnout, což si ověřil na svém teploměru, zavřel oči a s tichým funěním usnul.
A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně, spočine i tvá hlavička na polštáři. Parníček bdí na vedlejší koleji, Semaforáček svítí zeleně a všichni, kdo tě mají rádi, jsou blízko.
Dobrou noc.