Pohádky z lesa · 6 min čtení

Kubík, Bertík a tajemný sklep U Veselého Ovsa

Na kraji lesa, kousek za vesnicí, stála stará hospoda U Veselého Ovsa. Nebyla to hospoda jako pro dospělé, chodily sem hlavně lesní a vesnické bytosti po celodenní práci - a hlavně sem chodily na malinovou limonádu, které místní říkali "pivo", protože pěnila úplně stejně jako to opravdové.

Toho večera seděli u okna dva staří kamarádi, skřítek Kubík a jezevec Bertík. Bavili se, smáli se a limonáda jim chutnala tak, že si dali sklenici za sklenicí - až došla úplně poslední kapka.

"Výčepní," zavolal Kubík, "ještě dvě limonády, prosím!"

Výčepní, statný pan Hostinský, jen smutně pokrčil rameny. "To je mi líto, chlapci, sudy jsou prázdné. A do rána nová dodávka nedorazí."

Kubík a Bertík se na sebe podívali a v očích se jim zablesklo. Oba totiž věděli, že pod hospodou je tajemný sklep, o kterém se ve vesnici jen šuškalo. Prý tam pan Hostinský schovává sudy s tou nejlepší malinovou limonádou na sto honů daleko - jenže sklep byl vždycky zamčený a nikdo tam nesměl.

"Co kdybychom se tam jen mrkli?" zašeptal Bertík. "Jen na chviličku, nikdo si toho ani nevšimne."

Kubík přikývl, a jakmile pan Hostinský odešel utírat sklenice do zadní místnosti, oba kamarádi se po špičkách vytratili k úzkým dřevěným dvířkům za výčepem, které vedly dolů po tmavém schodišti.

Kubík šel první. Ve tmě nahmatal první schod, pak druhý - a na třetím mu uklouzla noha na starém rozlitém sirupu. Žuchl dolů jako pytel brambor a s bolestivým "Au!" skončil na hromadě prázdných beden. Kotník mu okamžitě naběhl jako malý bochánek chleba.

"Kubíku, jsi v pořádku?" volal Bertík ze schodů, ale netroufal si posvítit si víc, protože se bál, že je uslyší pan Hostinský.

"Trochu jsem si nohu pochroumal," ozvalo se zdola žalostně, "ale hlavně - pojď se podívat, co tu je!"

Bertík tedy sešel po schodech dolů, ale ve tmě si nevšiml malého klubíčka, které si na spodním schodu poklidně dřímalo. Byl to ježek Pichlík, který se do sklepa občas chodíval schovávat před podzimním deštěm.

Bertík šlápl přesně vedle klubíčka - a jelikož byl jezevec trochu neohrabaný, ve tmě uklouzl a bosou tlapkou dosedl přímo na ježkova bodlinatá záda!

"Au au au au!" zaječel Bertík tak hlasitě, že by probudil i spící sovu na druhém konci lesa. Poskakoval po jedné noze, ze které trčelo hned několik ježčích bodlinek, a mával packami jako větrný mlýn.

Pichlík se vylekaně stočil do ještě pevnějšího klubíčka a rozhořčeně zafuněl: "Copak se nedá v noci nikde v klidu vyspat?!"

Na ten randál přiběhl se svíčkou v ruce pan Hostinský a v mžiku bylo po tajemství. Uviděl Kubíka s naraženým kotníkem, Bertíka poskakujícího na jedné noze plné bodlin a uprostřed toho všeho rozespalého, uraženého ježka.

Nejdřív se pan Hostinský zamračil, ale když si celou tu podivnou scénu prohlédl ještě jednou, nedokázal se ubránit smíchu. "No tohle," řekl a otřel si slzy smíchu z očí, "takhle jste chtěli tajně ochutnat mou limonádu? Stačilo přece jen poprosit!"

Odvedl oba kamarády nahoru, kde jim nejdřív vytáhl bodlinky z Bertíkovy tlapky pinzetou a Kubíkovi omotal kotník teplým hadrem namočeným v heřmánku. Pichlíka pak zachumlal do staré deky a posadil ho k teplým kamnům, kde spokojeně usnul dál.

"Za trest i za odměnu," řekl pan Hostinský s úsměvem, "vám dnes limonádu donesu úplně zadarmo. Ale příště, když vám dojde pivo, prostě zaklepejte na dveře sklepa a zeptejte se. Tajné cesty totiž skoro vždycky končí bolavou nohou."

Kubík s Bertíkem se na sebe podívali a slíbili si, že příště už žádné tajné výpravy podnikat nebudou.

A tak se ještě dlouho do noci u hospody U Veselého Ovsa smáli tomu, jak jedna cesta do tajemného sklepa stála jednoho naraženou nohu, druhého plnou tlapku bodlinek - a oba dohromady jednu novou, veselou historku, kterou si ve vesnici vyprávěli ještě dlouhá léta.