Pohádky o mašinkách · 8 min čtení

Vláček Modráček a zaseklá výhybka

Bylo, nebylo, a přece to bylo docela nedávno. Na kraji jedné malé vesničky stálo staré nádraží s velkými bílými hodinami na věži. A na tom nádraží bydlel malý vláček jménem Modráček. Byl celý modrý jako letní obloha a na boku měl kulatý panel s knoflíky a barevnými světýlky, který velmi rád mačkal, když si chtěl zapískat nebo rozsvítit přední světla.

Jednoho rána si Modráček všiml, že je na nádraží nějak divné ticho. Nástupiště bylo prázdné, kolej se leskla v ranním slunci, ale žádný vlak nepřijel. Ani v poledne, ani odpoledne. Hodiny na věži odbily jednu hodinu za druhou a pořád nic.

„To je zvláštní," řekl Modráček a podíval se na svůj přístrojový panel. Ručička počítadla vlaků, která obvykle stoupala každou chvíli o jedničku, stála celý den na stejném čísle. „Včera tudy projelo pět vlaků a dnes ani jeden."

Modráček zapískal na svého kamaráda, starého Semaforáčka, který stál kousek dál a svítil do dáli. „Semaforáčku, neviděl jsi, kam se poděly všechny vlaky?"
Semaforáček zablikal žlutým světlem, což u něj znamenalo přemýšlení. „Naposledy jsem viděl rychlík dnes ráno, ale zahnul na vedlejší trať za lesíkem a od té doby jsem nikoho neviděl. Možná se něco stalo na té výhybce co přehazuje provoz na naše nádraží."

To by dávalo smysl. Modráček zapískal na Ládíčka, malého posunovacího vláčka, který byl mrštný a šikovný, a společně se vydali podél kolejí k místu, kde se trať rozdvojovala.

Když dorazili k výhybce, hned viděli, že něco není v pořádku. Kovové jazýčky výhybky, které se měly hladce přehazovat z jedné strany na druhou, byly trochu nakřivo a celé od rzi. Kolej, která vedla přímo na jejich nádraží, byla odpojená a všechny vlaky tak musely jet po vedlejší trati kolem, úplně mimo jejich nádraží.

„Musíme ji přehodit zpátky," řekl Modráček odhodlaně. Ládíček přijel s páčidlem z vozíku s nářadím a společně se do výhybky opřeli. Tlačili, funěli, kolečka se jim protáčela na kolejích, ale výhybka se ani nehnula. Zkusili to znovu, tentokrát i s pomocí Semaforáčka, který jim svítil svým nejjasnějším světlem, aby dobře viděli, kam mají tlačit. Marně. Výhybka byla úplně zaseklá.

„Nejde to," povzdechl si Ládíček a otřel světla. „Je zarezlá skrz naskrz."
Chvíli bylo ticho, jen hodiny na věži tiše odtikávaly další minuty, kdy nikdo nemohl přijet na nádraží.

Pak si Modráček vzpomněl na něco, co viděl strojvedoucího dělat, když mu vrzala kolečka pod kotlem. „Strojvedoucí vždycky, když mi něco vrže, použije trošku oleje. Možná by to pomohlo i výhybce!"
„To je skvělý nápad," zapískal Ládíček. Rozjel se zpátky k vozovně a přivezl na svém vozíku plechovku s olejem, kterou tam měli pro podobné případy.

Opatrně kápli olej přesně na místo, kde se o sebe kovové jazýčky výhybky měly třít, do kloubu i do zrezlého táhla. Chvíli počkali, aby olej mohl protéct mezi zarezlé součástky. Semaforáček zatím svítil, Ládíček držel plechovku a Modráček znovu a znovu jemně zkoušel, jestli už výhybka trošku povolila.

„Ještě jednou, společně!" zapískal Modráček. Všichni tři se do výhybky opřeli naráz – Modráček zepředu, Ládíček z boku a Semaforáček jim svítil na páku. A najednou to škublo, zaskřípalo a s hlasitým cvak! se kovové jazýčky pohnuly a přehodily se přesně tam, kam měly.

„Podařilo se!" radoval se Ládíček a poskočil na kolejích. Kolej na jejich nádraží byla zase připojená.

Netrvalo dlouho a v dálce se ozvalo hvízdnutí. Po chvíli přijel na nádraží první vlak, dlouho očekávaný rychlík, a hned za ním přijížděl další. Cestující vystupovali a s úsměvem se rozhlíželi po nástupišti, jako by se vraceli domů po dlouhé cestě.

A pak přijelo něco, co Modráček ještě nikdy neviděl. Byl to malý zelený vláček s velkými okny, který vozil děti na výlet do zoologické zahrady, a hned za ním nákladní vlak s vagóny plnými barevných balonů, které mířily na jarmark do sousedního města. Modráček na ně koukal s otevřenou pusou.
„Odkud jste?" zeptal se zeleného vláčku.
„Jezdíme jinou trasou, ale dnes nás výhybka poslala jinam, než jsme čekali, a tak jsme si řekli, že se tu na chvilku zastavíme," odpověděl vláček s dětmi vesele. „Je to tu u vás moc hezké!"

Modráček byl pyšný a šťastný zároveň. Kdyby výhybku neopravili, všichni tihle noví a zajímaví vláčci by projeli jinudy a oni ani jejich nádraží by je nikdy nepoznalo.
„Sám bych tu výhybku nikdy nespravil," řekl tiše Modráček. „Potřeboval jsem tvé světlo, Semaforáčku, i tvé šikovné ruce a olej, Ládíčku."
„A já zase potřeboval vás oba," odpověděl Ládíček. „Sám bych nevěděl, kde přesně tlačit, a bez Semaforáčkova světla bych ve tmě vůbec neviděl."

Sluníčko pomalu klouzalo k obzoru a na nádraží bylo veselo jako už dlouho ne. Nové vláčky si s Modráčkem povídaly o dalekých krajích, odkud přijely, a slíbily, že se zase někdy zastaví, teď už cestou jako staří známí.

Když se setmělo, zamávaly nádraží na rozloučenou a odjely dál po svých trasách. Modráček zajel na své místo do vozovny, nechal motor pomalu vychladnout, jak správně ukazoval jeho teploměr, zavřel oči a s tichým funěním usnul. Věděl, že zaseklá výhybka nebyla jenom potíž, ale i příležitost poznat nové kamarády, a že spolu se Semaforáčkem a Ládíčkem dokáže vyřešit i to, co by sám nezvládl.

A stejně tak, jako Modráček usnul spokojeně ve své vozovně, spočine teď i tvá hlavička na polštáři. Výhybka je přehozená správným směrem na nádraží, Semaforáček svítí zeleně a všichni, kdo tě mají rádi, jsou blízko.
Dobrou noc.